Je načase zmírnit českou obsesi správností a nechat jazyk jeho přirozenému vývoji?

Vždy, když přijde řeč na to, že se živím jako lingvista, následuje několik reakcí. Jedni se ptají, zda je nějaký tvar či obrat „správný“, druzí zas chtějí znát můj názor na současný „neuspokojivý“ stav češtiny. V pozadí těchto otázek je hluboce zakořeněná mylná představa, že lingvistika je věda o tom, co je v jazyce správné, a že jazykovědci by měli být strážci správného vývoje češtiny.

Tyto názory nevycházejí pouze z přirozeného sklonu kritizovat úroveň komunikace. Česká jazykověda si svoji roli v tomto schématu vlivem různých historických okolností „zasloužila“ tím, že popisuje, jak by jazyk vypadat měl, nikoli to, jak skutečně vypadá. Do příruček (i těch nenormativních) se proto většinou nedostávají jevy, které všichni známe z každodenní komunikace (abysme, lidma, vokno apod.) s poukazem na jejich tzv. nespisovnost či nekultivovanost (což je hodnocení subjektivní). Absurdita takového postupu je zřejmá ve srovnání s hypotetickou situací, která by nastala aplikací stejných kritérií např. u biologů („zebru popisovat nebudu, protože se mi nelíbí“). Odborně se tento postup, kdy se jevy jazyka na základě pouhé víry rozdělují na „správné“ a „špatné“ a pod tlakem sankcí se vývoj jazyka reguluje, nazývá preskripce.

Ve srovnání s jinými evropskými jazyky je čeština poměrně hodně regulovaným jazykem (ačkoli nedosahujeme úrovně francouzštiny či slovenštiny, které se dokonce vydaly cestou ustavení jazykového zákona s finančními sankcemi za jeho porušení). Ve světě angličtiny, která existuje pohodlně bez monopolní regulační instituce, je například běžné, že různé vydavatelské domy preferují různé normy, opřené o některý z několika vzájemně si konkurujících slovníků, z nichž si můžou vybrat i běžní uživatelé.

Jazykověda nemá „spisovnometr“

Všichni si ze školy pamatujeme na sankce v podobě špatných známek za pravopisné chyby a další „nevhodné“ jazykové chování. Negativní důsledky regulace se ale uplatňují i v každodenní praxi.

Příkladem mohou být plakáty na zastávkách tramvají upozorňující na hrozbu domácího násilí, které se nemusí projevovat pouze fyzickým napadením, ale také psychickým terorem. Kampaň je uvedena výmluvnými fotografiemi žen s modřinami po těle, do nichž jsou vepsány slogany tohoto typu: „S kým jsi to zase volala? Mluv!“ (tedy nikoli běžné „s kyms to zas volala“) nebo „Nikam nepůjdeš! Kdo je na tebe zvědavý?“ (místo předpokládaného „nepudeš“ a „zvědavej“). Jazyková forma hesel ukazuje na to, že si autoři pod tíhou preskripce přestali uvědomovat, že běžný jazyk (natož pak jazyk rozzuřeného násilníka) vypadá jinak než jazyk učebnic a normativních příruček.

Nebo jiný příklad: Nedávno jsem četl článek na jednom z internetových deníků, který se vyjadřoval ke zmatku po zrušení regulačních poplatků v krajích. Hned první příspěvek do diskuse pod článkem reagoval takto: „…než začnete krafat zkuste nejdřív mluvnici a mimochodem co jste tímhle článkem vlastně chtěla národu sdělit?“ V článku jsem ale žádné zásadní odchylky od předepisované normy (ať už pravopisné nebo gramatické) nezaznamenal. Podobné případy, kdy poukaz na nesoulad s normativní příručkou je dostatečným důvodem k odsouzení obsahu sdělení, najdeme pod mnoha články na internetu.

(Celý článek Václava Cvrčka Začarovaný kruh najdete v Respektu 13/09)

(On-line rozhovor s Václavem Cvrčkem 26.3. od 14:00.)