Poprvé od doby, kdy The Beatles vystoupili v show Eda Sullivana, nemá bostonský tisk ve svých řadách člověka, který by se na plný úvazek věnoval psaní o populární hudbě. Místní novináři léta sledovali místní dění od závratného úspěchu Aerosmith po cvrkot na indie scéně. Šest dekád soustavného informování o hudbě však ustalo v červenci, kdy se svým místem v Boston Herald rozloučil hudební a divadelní kritik Jed Gottlieb. Tou dobou již byly listy Boston Globe i The Boston Metro bez stálého hudebního pokrytí.
Právě Gottlieb je autor textu, který mapuje aktuální dění v kulturních rubrikách amerického tisku a nemá úplně optimistické vyznění ani titulek: Curtains Fall on Arts Critics at Newspapers. Ačkoli neexistují přesná čísla, úbytek stálých novinářů v kulturních rubrikách je skutečně hmatatelný – netýká se to jen populární hudby, ale také filmu, divadla a výtvarného umění. A tento trend se týká i tak zavedených periodik s kulturní tradicí, jako jsou Village Voice nebo The New York Times. Pro ilustraci: z 200 členů Jazz Journalists Association jich na plný úvazek pracuje méně než 10; a i když American Theatre Critics Association čítá 220 členů, těch, kteří mají stálé místo v redakci, je méně než prstů na jedné ruce.
Tendence je navíc taková, že kulturní žurnalistika se ukazuje být pro média zbytnější než třeba referování o středoškolském sportu. A jsou to vždy lokální scény, kdo na tom tratí nejvíc. Když město a region přijde o lokální publicisty, přijde i o zprávy o tom, co se v daném místě děje a jakému umění se tu daří. „Nejčastěji zmizí zprávy o méně známých kapelách, nahradí je zprávy o celebritách, které má na svědomí PR. Lokální publicista přitom ví o místní scéně a místních čtenářích něco, co se nedá ničím jiným nahradit.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
