#MeToo: Zaslouží si všichni obvinění profesní trest smrti?

Dříve či později to nejspíš přijít muselo: američtí liberálové začínají váhat, zda smršť obvinění kampaně #metoo není přece jen náhodou příliš plošná, neohrabaná, tupě nerozlišující mezi podstatným a méně důležitým. Rozbuškou je neslavný konec oblíbeného demokratického senátora Ala Frankena, o němž se americká levice domnívala, že by z něj mohl být jednou třeba i dobrý prezidentský kandidát.

Senátor - původně komik - byl v uplynulých týdnech obviněn z nevhodného chování; konkrétně z toho, že si v průběhu předešlé herecké kariéry vynucoval polibky a sahal ženám na zadek, když se s nimi fotil. Problém je v tom, že senátor sice pod tlakem stranických kolegů rezignoval, ale jeho omluva zní dost neochotně a přiznání se nekoná žádné. “Některá obvinění jsou vyloženě lživá a na jiné události se pamatuji zásadně jiným způsobem než zmíněné ženy,” tvrdí sveřepě padlá demokratická hvězda před odchodem do politického zapomnění.

List The New York Times tak přichází s komentářem s výmluvným titulkem „Nejsem si jistá, že by měl Franken odstoupit“. Autorka, právnička, vysokoškolská učitelka a dlouholetá politická aktivistka Zephyr Teachout, tu dospívá k názoru, že Kongres nemá žádné nástroje, jak záležitost vyšetřit, a že Frankenův osud vlastně nemusí být vůbec fér.

Liberální server The Politico ve stejném okamžiku přinesl rozsáhlý text, podle nějž se stoupenci #metoo musí připravit na to, že se kampaň může obrátit proti nim. Právnička Emily Yoffe zde stopuje původ očistné vlny k oficiální politice Baracka Obamy, jehož ministerstvo školství v dobré víře rozjelo na univerzitních kampusech boj proti sexuálnímu násilí. V dopise z roku 2011 rozeslaném 4600 institucím vyššího vzdělávání ministerstvo formulovalo nové zásady, s jejichž pomocí mají kampusy vymýtit sexuální násilí. Regule obsahují základní rysy známé i z dnešní vlny metoo: oběť má vždy pravdu, je potřeba uplatňovat “zaujatost proti pachatelům”, nemá smysl rozlišovat mezi různými typy sexuálního nátlaku.

Uplatňování je podle autorky, jež o fenoménu napsala sérii reportáží pro server The Atlantic, občas dost zdrcující: aby se vyděšené univerzity nedostaly do problémů se zákonem, “rozšířily zásady tak, že postižitelnými prohřešky se stalo i běžné flirtování nebo sexuální vtipkování mezi studenty”. Autorka tvrdí, že (téměř výlučně) mladí muži někdy čelí obvinění, aniž se vůbec dozvěděli, kdo je vlastně vznesl.

V praxi se prý dost často jedná o životem nepolíbené studenty prvních a druhých ročníků, kteří se zodpovídají z činů spáchaných oboustranně v těžké opilosti, kdy se vzpomínky účastníků značně rozcházejí, jsou-li vůbec nějaké. Proti obvinění není odvolání. Tresty jsou vždy “radikální” a mezi různými formami prohřešku se nerozlišuje. Filozofii dobře vysvětluje Jared Polis, demokratický kongresman ze superliberálního okrsku Boulder v Coloradu, podle nějž “i kdyby se z deseti obviněných provinili pouze jeden nebo dva, je lepší, když se zbavíme všech deseti. Nakonec nemluvíme o odnětí svobody nebo trestu smrti, pouze o nuceném odchodu na jinou univerzitu, o označení problému”.

Funguje to tedy vlastně tak, jakoby se v trestním právu nerozlišovalo mezi přestupkem a závažným trestným činem a neexistovalo právo na obhajobu. Emily Yoffe tvrdí, že vlna #metoo je vlastně okamžikem, kdy se univerzitní praktiky začaly přelévat do širší společnosti se stejnými pravidly hry. Trestem je v tomto případě zostuzení a většinou jakási “profesní poprava”. “V uplynulých týdnech zmizelo z veřejného života v sovětském stylu mnoho obviněných mužů,” nebere si servítky autorka. “A začíná se debatovat o tom, zda si "všichni obvinění zaslouží profesní trest smrti, nebo zda by neměla existovat škála trestů” podle míry prohřešku.

V již zmíněném komentáři The New York Times se řeší přesně totéž: zda by Franken (a jemu podobní) neměli mít možnost se hájit před nějakou vyšetřovací komisí, a zda by případný trest neměl být úměrný míře provinění. “Nulová tolerance musí jít ruku v ruce se spravedlivým procesem a proporcionalitou,“ píše právnička, jež se jinak označuje za vášnivou stoupenkyni #metoo a boje za rovné příležitosti žen.

Nejde o ojedinělé výkřiky. O deformovaném odkazu Obamovy iniciativy píše The Economist,The New Yorker i  The Washington Post. Věc je komplikovaná, dobře to zachycuje rozsáhlá reportáž The New York Times, jež končí slovy, že “proces může být pokřivený pro oběti i pachatele a náprava věcí může zajít příliš daleko”. Další inteligentní a nejisté uvažování najdete v článcích reportérky The New Yorkeru  Mashy Gessen nebo komentátora The New York Times Rosse Douthata.