Macron nabídl víc než umírněný populismus

Francouzské volby přehledně ukázaly podstatu dnešního politického uspořádání Západu. V mnoha zemích včetně Česka stále přežívá (či spíše dožívá) systém stran formovaných původně především na ose pravice-levice, a to hlavně v ekonomickém smyslu. Finále francouzských voleb ale proti sobě postavilo dva kandidáty, kteří do schématu nezapadají a nestoupají po zádech tradičních stran. Slovy poražené Mariny Le Pen: ve Francii zvítězili stoupenci globalizace, proti nimž jako hlavní opoziční síla stojí “vlastenecká revoluce”. Hlavní roli v dnešní západní politice hraje otázka hranic, národní identity a schopnosti být “pánem svého osudu”.

“Neobyčejné politické dobrodružství Emmanuela Macrona začalo postřehem, že existující francouzské politické strany nejenže nedokážou reagovat na populismus, který rozdmychává strach. Podle jeho názoru navíc ještě zastaralé dělení stran na levici a pravici komplikuje úsilí o vztyčení politické hráze proti nástupu populistického nacionalismu a zároveň blokuje konsensus okolo ekonomických reforem,” analyzuje situaci The Economist.

Klasické francouzské strany se již dlouho chovají jako “náměsíčné” - nesnaží se bojovat s postoji populistů, pouze je mocenskými pakty blokují od zisku moci. “Dokud se klasické strany ohánějí jen strachem (z Národní fronty) nebo morálkou, nefunguje to,” řekl Macron v rozhovoru právě pro The Economist.

Je potřeba nabídnout alternativní pozitivní vizi, která dokáže - podobně jako nacionalistický populismus - nabít voliče energií. Macron tak nešel cestou přijímání “umírněné” podoby populismu, jako je třeba u nás nečekaně nalezená vášeň pro zbraně procházející napříč politickým spektrem. Naopak přišel s energickým hlásáním pravého opaku lepenovské “vlastenecké revoluce” - tedy s vizí otevřené, tolerantní a proevropské společnosti, navzdory dnešním potížím.

Takto viděno, Trump měl vlastně štěstí, že proti němu kandidovala klasická (a trochu unavená) představitelka establishmentu - Macron se od francouzských stran včas trhnul. V Británii měli stoupenci Brexitu zase velkou výhodu v tom, že tamní zastánci Evropy nebyli schopni proevropskou pozici líčit se sebemenším zaujetím; nedostali se přes chladně pragmatické ekonomické výpočty, které byly beztak jen nedokonalým věštěním budoucnosti. Ve Francii se naopak vyprofilovala jasná a na obou stranách vášnivě zastávaná politická dualita: otevřený svět proti světu zavřenému.

Vítězství globalistů přitom není zdaleka tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát. Za prvé, skoro třetina voličů vůbec nepřišla, což je rekord od roku 1969. Je na místě předpokládat, že nebyli schopni spolknout ani jednu variantu. Za druhé, odhaduje se, že 20 - 30% Macronových hlasů pochází od voličů, kteří si jednoduše nedovedli v Elysejském paláci představit Marine Le Pen.

Francouzská politická scéna má totiž (jako každá) svá specifika - a nevýhodou Marine Le Pen je, že nestojí v čele “moderního” populistického hnutí jako třeba Trump. Táhne s sebou závaží minulosti Národní fronty coby antisemitské, rasistické strany s nostalgií po nacismu. Le Pen se sice snažila tohle dědictví oslabit a v posledních dnech dokonce z čela strany odstoupila, pro neextrémní odpůrce globalizace však zůstane zřejmě navždy nedůvěryhodná a poznamenaná. Tuhle zátěž s sebou nevláčí třeba Miloš Zeman.

Globalisty však nyní čeká velká zkouška v červnových parlamentních volbách. Jen třetina Francouzů si totiž podle průzkumů přeje, aby v nich Macron získal většinu. Jak se mu v takové situaci podaří skutečně vládnout, bude velmi zajímavé sledovat.