Kolonialismus, nebo globalizace? Čína dobývá Afriku i s pomocí jemné síly

V roce 1433 flotila slavného admirála Čeng Che doplula k východoafrickým břehům, pak se vrátila zpět do domů a na stovky let zůstala poslední čínskou expedicí do Afriky. V posledních patnácti letech Čína - jak známo – historické zaváhání napravuje a rychle se do Afriky vrací. Od roku 2009 je nejdůležitějším obchodním partnerem kontinentu a investuje masivně i do své “jemné síly” (soft power): vydává nejvíce stipendií pro africké studenty, investuje do mediálního pokrývání afrických událostí, šíří výuku čínštiny. Po Africe již stojí padesát Konfuciových institutů, kde se jazyk (a podle kritiků též čínská propaganda) předává.

“Stahování USA za Donalda Trumpa dalo Číně ještě větší šanci, aby posílila svou jemnou sílu - zvláště poté, co Trump v lednu přirovnal africké státy k latríně (“shithole countries”),” píše autor reportáže z kurzu čínštiny v západoafrickém Senegalu. Tamní studenti jazykových škol mají problém získat studijní vízum do Evropy či USA - zatímco Čína pravidla pro udělování víz africkým studentům naopak uvolňuje a premiantům dává stipendia.

Pronikání Číny do Afriky je jedním z nejdůležitějších geopolitických trendů současného světa, jehož význam zatím v Evropě příliš nedoceňujeme. Následující série grafů ze švýcarského serveru Watson.ch se pokouší tempo nárůstu čínského angažmá v Africe ilustrovat.  První graf ukazuje nárůst vzájemného obchodu, včetně jistého zpomalení, k němuž došlo v roce 2014, v čase zpomalení čínského růstu. Čína nejvíce dováží ze surovinově bohatých zemí, především z ropné Angoly, exportuje naopak elektroniku a laciné spotřební zboží.

Další graf ukazuje nárůst čínských půjček africkým zemí - jednoho dne je jistě bude chtít zpět a mnohé africké státy budou mít se splácením pravděpodobně problémy. Třetí graf pak ukazuje počet čínských projektů v afrických zemích v letech 1998–2012. Nejvíce, 404, jich je v Nigérii, ale podstatné je, že se čínští investoři zajímají skutečně o celou Afriku, nikoli jen o pár států či regionů.

Velmi rozšířený je názor, že se tu opakuje evropský kolonialismus: Afričané vyvážejí suroviny, berou si od Číňanů půjčky a stávají se tak závislými na rostoucí „říši středu“. Specialistka na toto téma Deborah Bräutigam však tento pohled na stránkách deníku Washington Post problematizuje.

“Prozkoumali jsme čínské půjčky Africe v letech 2000–2015, které dosáhly 95,5 miliardy dolarů. To je obrovský dluh, ale čínské půjčky v naší databázi plnily smysluplný účel: financovaly infrastrukturu, ve které Afriky vážně zaostává za zbytkem světa. Na kontinentu, kde 600 milionů lidí nemá přístup k elektřině, směřovalo 40 procent čínských půjček právě na výrobu a přenos energie. Dalších 30 procent směřovalo na modernizaci rozpadající se africké dopravní infrastruktury,“ píše autorka.

Našly se podle ní samozřejmě i nesmyslné projekty: nová letiště bez pasažérů, mosty, které nikam nevedou. Afričtí prezidenti, stejně jako mnozí jiní, milují střihání pásků od čerstvě dokončených projektů a velké budovy, které jim zajistí věčnost. Stejně tak je pravda, že čínské firmy dostanou většinu kontraktů na výstavbu Čínou financované infrastruktury - a mnohdy jsou tu závažné pochyby o kvalitě postaveného. „Ale celkově vzato investice do energie a dopravy dlouhodobě zvyšují hospodářský růst. Čínské půjčky mají nízké úroky a dlouhé období splatnosti,” píše Deborah Bräutigam. “Našli jsme příběh globalizace, nikoli příběh kolonialismu.”

A k debatě o zásadním trendu mezinárodní politiky ještě jeden úžasný multimediální materiál anglické verze časopisu Der Spiegel. Pomocí videí, fotografií a textu ukazuje, jak Číňané přispěli ke změně infrastruktury v etiopské metropoli Addis Abeba.