Statistika z roku 1991 tvrdí, že jich tu bylo 5 500. To z Ukrajiny nejspíš činilo zemi s bezkonkurenčně největší koncentrací Leninových památníků: v nesrovnatelně rozlehlejším Rusku jich ten samý rok bylo napočítáno 7 000. S rozpadem Sovětského svazu, ale začali Leninové mizet. Nejprve nenápadně, později živelně během Oranžové revoluce v roce 2004, a nakonec ukrajinský zákon o dekomunizaci z roku 2015 odstartoval fenomén nazývaný „Leninopad“. Dnes už na veřejných místech nestojí žádná jeho socha. Přesto ze země nezmizely.
Jasně, mám Lenina, přijďte, dáme si čaj a vyfotíte si ho.
Pátrání po stržených památnících v zapadlých koutech Ukrajiny se od roku 2013 věnuje dvojice švýcarského fotografa Nielse Ackermanna a francouzského novináře Sébastiena Goberta. Nacházejí je ve skladech, na zahradách, zhroucené ve volném prostoru či tu jen stojí s chybějící uřezanou hlavou nebo jsou předělaní na Darth Vadera. Ackermannovy snímky působí chvíli mrazivě, chvíli tragikomicky. Výsledkem práce obou novinářů je výpravná kniha Looking for Lenin, o niž si s oběma autory si na serveru Vice povídá novinářka Kim Kelly.
Řeč přijde na nostalgii po sovětských časech i obtížnost pátrání po stržených a uskladněných sochách. Někdy je místní samosprávy nechtějí do depozitářů pustit, protože by jejich snímky nešířily dobrou image města, jindy soukromý majitel řekne: „Jasně, mám Lenina, přijďte, dáme si čaj a vyfotíte si ho.“
Gobret zdůrazňuje, že jejich kniha nikoho a nic nesoudí: „Jsme cizinci a posuzovat z našeho úhlu pohledu, jak se Ukrajina vyrovnává se sovětskou minulostí, by bylo nevhodné. Chceme tu situaci představit v celé její pestrosti. Můžeme si myslet, že zbavit se Lenina dává smysl, ale tím to nekončí. Jsou tu další otázky. Kam ten Lenin vlastně mizí? Jaké vzpomínky se mažou? A co nového je vystřídá? To je podtext našich snímků a příběhů.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
