Chemnitz je součástí války mezi liberalismem a nacionalismem

“Stál jsem v čele demonstrací v roce 1989 a ty dnešní mají úplně stejného ducha - stejný hněv namířený proti vládě,” cituje komentátor The Financial Times Gideon Rachman jednoho z účastníků nejnovějších německých protestů. A přirovnání mezi prodemokratickým povstáním před bezmála třiceti lety a protipřistěhovaleckými demonstracemi ve městě Chemnitz pokračují. Důchodce vzpomíná, že tehdy komunistická vláda mluvila o demonstrantech jako o “davu, který se vymknul kontrole” - a dodává, že kancléřka Angela Merkel dnes používá úplně stejný jazyk. Rachman také upozorňuje, že sami demonstranti používají stejné slogany:“V roce 1989 fascinovalo lidi po celém světě skandování My jsme lid!… Téměř po 30 letech je na ulicích východního Německa slyšet stejné heslo - ale v novém, zneklidňujícím kontextu.“

Srovnání pádu Berlínské zdi s pochody krajní pravice přijde mnohým groteskní a německá politická elita spíše volí paralely se 30. lety minulého století a nástupem, fašismu. Ostatně demonstranti občas používají známý fašistický pozdrav se zdviženou paží. Rachman nicméně tvrdí, že něco se tu přesto rýmuje. “Rozvrat v bývalém východním Německu byl způsoben hlubokými měnami, jež se odehrávaly vně země, především v Sovětském svazu. A dnešní vlna nacionalismu a populismu v Německu je podobně součástí širšího posunu v mezinárodní politice.“

Před třemi desetiletími tehdejší komunistický establishment “podrazil” Michail Gorbačov. Komunistické státy jako východní Německo přitom byly de facto sovětskými satelity. Demonstranti a ulicích měli tehdy pocit, že Gorbačov je vlastně na jejich straně, že s nimi sympatizuje. Dnes je prý situace podobná, jen vzhůru nohama.

Rok poté, co Německo zasáhla migrační krize, vstoupil do Bílého domu Donald Trump. A demonstranti cítí, že i tentokrát je hlava cizí mocnosti, k níž se Německo vztahuje jako k silnějšímu partnerovi, na jejich straně. O Trumpových sympatiích k protipřistěhovaleckému hnutí a nacionalistickým silám v Evropě nemůže být pochyb. Americký prezident sériově pálí tweety, v nichž označuje přistěhovaleckou politiku Angely Merkel za katastrofu. “Trumpovy preference jsou tak jasné, že Sigmar Gabriel, jenž byl donedávna německým ministrem zahraničí, obvinil Spojené státy z pokusu o ‘změnu režimu’,“ píše Rachman.

Tak vážně to prý zase v Berlíně neberou, nicméně nástup Alternativy pro Německo coby vlastně jediné skutečné německé opozice je silný. Vláda dnes odhaduje, že v oblastech, jako je právě Chemnitz, dosahuje podpora AfD 25 procent. A že sahá i do řad policie a jiných složek státu - jak ostatně naznačil nedávný únik policejních spisů o pachatelích tamní vraždy, jež zažehla dnešní nepokoje na veřejnost.

Rachman píše, že se člověk nemůže ubránit pocitu konce jedné éry. Angela Merkel je podle svědectví jejích spolupracovníků unavená a otřesená nenávistí, s níž se na Východě země setkává. A v evropském měřítku se stále častěji spíše než se spojenci setkává s nepřáteli -  ať už z Maďarska, Polska, Rakouska nebo Itálie.

Rachman to vidí úplně zřetelně jako boj mezinárodních rozměrů. Síly, které spolu bojovaly v roce 1989 proti komunismu, se rozešly do dvou táborů, jak to nejlépe ztělesňuje maďarský premiér Viktor Orbán: tehdy svrhával totalitní režim a dnes bojuje proti liberálům. Chemnitz je tak jenom jednou z bitev rozsáhlé války mezi liberalismem a nacionalismem, v níž jde opravdu o hodně. Komentátor FT neváhá jako demonstraci odhodlanosti připomenout právě výrok Viktora Orbána: “V roce 1990 jsme viděli Evropu jako budoucnost. Dnes jsme budoucností Evropy my."