Nespokojená drbna Joan Riversová poprvé odešla tiše

Ve čtvrtek zemřela americká komička Joan Riversová a anglofonní internet je plný jejích výroků o smrti a umírání: “Tohle a tohle řekla sotva před dvěma měsíci - není to zvláštní náhoda?”

Není. Mluvila totiž o smrti v jednom kuse. A především si posledních dvacet let každou chvíli dělala ze smrti legraci - protože dělat si legraci ze strachů a slabostí ji bavilo, i když byly její vlastní. “Chci, aby mi na pohřbu brečela Meryl Streepová, pětkrát s jiným přízvukem.”

Od nuly

Začínala v padesátých letech jako sekretářka s hereckou ambicí, stand-up komiku v nočních klubech přibrala spíš ve snaze si přivydělat. Po několika marných pokusech se dostala do populárního pořadu The Tonight Show a moderátor Johnny Carson si ji tak oblíbil, že ji začal zvát pravidelně.

Postupně ji zařadil i mezi osobnosti, které občas moderovaly talk show místo něj. Měla úspěch, protože publikum bavil kontrast jejího vzhledu a drzosti. Drobná blonďatá dívka ze slušné židovské rodiny s pečlivě upravenými vlasy a s perlami kolem krku patřila k určitému typu; byla modelem dobře vychované princezny. A přitom mluvila s otevřeností, kterou od ní nikdo nečekal.

Pro Carsona pracovala přes dvacet let a stala se hvězdou, ale když v roce 1986 dostala od konkurenční televize nabídku moderovat jako první žena vlastní večerní talk show a bez jeho vědomí ji přijala, Carson se urazil a už nikdy s ní nepromluvil.

Její pořad měl ovšem klesající sledovanost a zhruba po roce musela odejít. Vzápětí přišla ještě větší rána, když její manžel trpící depresemi spáchal sebevraždu. Ubylo živých vystoupení, nikdo neměl valný zájem; hrozilo, že Joan Riversová zmizí a samu ji pohltí deprese.

Dokázala se však postupně vrátit a od devadesátých let spojila svoji kariéru se stanici E! (Entertainment Television) jako komentátorka celebrit, jejich života a speciálně jejich oblečení. Mladší generace Američanů ji proto znají hlavně jako reportérku z červených koberců a sarkastickou módní kritičku. Od roku 2011 běžela v americké televizi reality show o životě Riversové a její jediné dcery Melissy, při tom Joan stále vystupovala naživo, psala humoristické knihy a hostovala v jiných pořadech.

Taková milá dívka

Její blízcí a kolegové ujišťovali, že je v civilu neuvěřitelně milá. Ten výrok samozřejmě naznačuje něco nevyřčeného - “milá” rozhodně není slovo, kterým byste nazvali její personu před kamerou nebo na jevišti. Z vlastní vůle a vlastním řízením se stala prototypem hubatosti. Ať vystupovala kdekoli, její komika vždycky stála na tom, že zdánlivě postrádala ohledy. Mluvila o nevěrách, prostatách, potratech, rozvodech, o anorexii, o holokaustu.

Občas ji přirovnávají k velkým komediálním provokatérům, jako byli George Carlin nebo Bill Hicks, ale Joan Riversová byla mnohem víc apolitická a přímočará, nevystupovala proti establishmentu. Její vtipy byly proudem uštěpačných poznámek, jednou na adresu mužů, podruhé žen, potřetí - a nejčastěji - jí samé. Nezdráhala se být adresná, naopak si získala slávu právě tím, že se strefovala jmenovitě do konkrétních lidí.

Kde se tenhle přístup vzal? Joan byla vychovaná varietní komikou, přesahy a podtexty nebyly její parketa. Měla ráda jednověté vtipy a srozumitelné pointy, říkala věci polopatě. Její význam spočíval v tom, že převzala nehoráznost části svých mužských vrstevníků a dovedla ji ještě dál.

Byla hlučná, dotěrná, sebestředná, dryáčnická, zamilovaná do všeho blyštivého a umělého. Její nadání spočívalo ve výjimečné schopnosti přijít s kousavou poznámkou – bohužel časem z něj vyplynula spíš rutina, která v kontextu dnešní stand-up komiky působí jako televizní estráda uváděná přisprostlou veteránkou z Las Vegas. Opakovala stejné vtipy, provokace byly stále očekávatelnější, a tím pádem vlastně bezpečné.

Při pohledu na její současnou práci se dá zapomenout, jak přelomovou osobností byla. Jako mladá šla proti konvenci. Stala se stand-up komičkou před padesáti lety - v době, kdy stand-up komičky téměř neexistovaly a postavení žen bylo výrazně jiné než dnes. Mluvila bez obalu, což tehdy u křehké mladé dívky šokovalo, k mužům se nechovala zdrženlivě a nesmála se jejich vtipům, pokud jí nepřipadaly dobré.

S přibývajícím věkem víc a víc zapadala do představy brblavé babky, která řekne cokoli, protože ve svém věku nemá důvod se na někoho ohlížet. Bylo to střídavě osvěžující a únavné - podle toho, kterým směrem se právě rozhodla kopnout a jak. 

Křehké ego

Odpovědí na tuto kritiku bývá námitka, že to všechno byla jenom hra. “Je to jen vtip, nebuďte jak malí,” bránila se rozčíleně, ještě než diváci stačili fingovat pohoršení. Jenomže reálná Joan často uvažovala podobně jako ta televizní. Její přístup “hlavně se s ničím nebabrat” končíval tím, že něčemu odmítla porozumět a hrdě světu sdělila svůj postoj. Sama prohlašovala, že podstatou komiky je pravda, a proto před diváky nikdy neříká, co si skutečně nemyslí.

Začátkem letošního srpna se jí reportér bulvárního portálu na kameru zeptal, co říká na tisíce civilních obětí v Palestině, a Joan známá podporou Izraele spustila tirádu. “Ti, co jsou mrtví, si zaslouží být mrtví. Když neodešli, jsou to idioti,“ řekla mimo jiné.

O pár dnů později se pokusila v oficiálním prohlášení tvrdit, že její slova byla vytržena z kontextu, ale přesvědčila jen oddané fanoušky. Joan Riversová jednoduše nebyla myslitel a neměla veřejnou prezentaci úplně pod kontrolou. Byl by to ostatně zázrak; po tolika letech, kdy žila svůj profesní i soukromý život před očima veřejnosti, věčně v roli nespokojené drbny.

https://www.youtube.com/watch?v=_gQyoYKw21M

Dokument Joan Rivers: A Piece of Work z roku 2010 odhalil i její hluboké psychické nejistoty. Žila v newyorském domě zařízeném jako menší Versailles, sbírala luxusní kožešiny, a přitom měla panickou hrůzu z chudoby. Brala jakoukoli dobře placenou práci, pravidelně propagovala zboží v teleshoppingu. “Budu nosit plíny, nechám si vyrazit zuby a budu prodávat protézy, udělám cokoli,” smála se.

Na extrémy pochopitelně nedošlo, ale jinak byla ochotna se ze strachu o živobytí nechat ponížit - kvůli penězům například kývla na pořad Comedy Central Roast, kde si hodinu nechala šlapat po sebevědomí. “Kdyby mi nedali tolik, nikdy bych do toho nešla,” přiznala se a trochu zapomínala, že lidem, kterým se vysmívá ona, nikdo neplatí. Byl to paradox. Žena, která si na kritice postavila byznys, nesla kritiku špatně.

Hádala se, měla komplexy a několikrát hrozilo, že její kariéra úplně zajde. Vždycky se ale dokázala vrátit a odpovědět s ještě větším křikem; a to z ní udělalo symbol.

Nekrology o ní říkají, že neznala strach, což zjevně není pravda. Joan Riversová se bála pořád, jenom se málokdy nechala strachem zastavit. Proto ji obdivovalo tolik komiků, přestože byla kamarádka s Donaldem Trumpem. Kašlala na důstojné stáří; přeřvala ho jako všechny ostatní.