Němečtí Turci o holocaustu

Otevřel tím novou rovinu debaty o integraci a identitě přistěhovalců. „Máme teď ještě po německých Turcích požadovat, aby přijali spoluzodpovědnost za zločiny, které před šedesáti lety spáchali Němci? Na druhé straně: Můžeme žákyně a žáky tureckého původu ušetřit toho, aby se těmito zločiny zabývali méně intenzivně než jejich němečtí spolužáci? Nemusíme zkrátka od každého, kdo v Německu přebírá politickou a kulturní zodpovědnost požadovat, aby si této minulosti byl vědomý a … aby se s ní identifikoval?“ ptá se v úvodním textu redaktor Bernd Ulrich.

Nejvýše postavený politik tureckého původu, předseda zelených Cem Özdemir, má názor jasný: Hrůzy národního socialismu „patří k našim dějinám… Myslím, že v tomto bodě máme společnou zodpovědnost, o kterou se Němci a potomci přistěhovalců mohou bez problémy dělit.“ Co si ale myslí 400 reprezentativně vybraných německých Turků, mezi nimiž průzkum na zakázku Die Zeit nechala vypracovat agentura TNS Emnid?

Polovina respondentů považuje dnešní intenzivní vypořádání se se zločiny nacistů za „úkol všech v Německu žijících občanů“, tedy také přistěhovalců; podle 15 procent oslovených německých Turků „se jedná jen o úkol občanů německého původu“ a 23 procent respondentů to považuje za „úkol pro ty, kteří se války účastnili osobně nebo jejichž předkové válčili“. 68 procent oslovených ale přiznává, že o genocidě Židů nevědí nic nebo jen velmi málo, za dostatečné své historické znalosti považuje 31 procent německých Turků, toto číslo však na padesát procent stoupá mezi lidmi s maturitou nebo vysokoškolským vzděláním. Při pohledu na fotografie vyhublých vězňů koncentračních táborů 75 procent respondentů pociťuje soucit; 27 procent nepociťuje silné emoce, protože se zločiny nemají nic společného; 23 procent cítí zhnusení nad zločiny Němců (povolených bylo více odpovědí).

Intenzivní německé vyrovnání se s minulostí, které se projevuje neustálým zdůrazňováním vlastních historických selhání ve školní výuce i v médiích, považuje 60 procent německých Turků za odstrašující příklad pro ostatní státy, 43 procent přímo jako známku slabosti Němců. Jen čtvrtina respondentů jej považuje za známku sebevědomí a síly a za vzor pro zbytek světa. Autoři výzkumu to považují za důsledek heroizace tureckých a osmanských dějin v tureckých školách, a připomínají, že neustálému německému sebezpytování často nerozumí ani Francouzi nebo Američané.

Němečtí demokratičtí politici tradičně považují důraz na bezpečnost Izraele za jeden ze základních principů svého státu. 53 procent z oslovených německých Turků se však domnívá, že by se Němci spíše než pronásledováním Židů v dějinách, měli zabývat současnou izraelskou politikou vůči Palestincům.

Výsledná čísla tedy mohou potvrdit předsudky těch, kteří věří v multikulturní budoucnost Německa a Evropy, i těch, kteří v první řadě vidí problémy spjaté s integrací především muslimských přistěhovalců. Výzkum je podobně nejednoznačný, jako celá situace turecké komunity v Německu.

Turečtí Němci jsou stále nadprůměrně zastoupeni ve statistikách chudoby, kriminality či nezaměstnanosti. Ale navzdory důrazu médií i veřejnosti na příklady nezdařené integrace, například násilí a antisemitismus na berlínských školách s převážně tureckými žáky, má 75 procent tureckých Němců stálé zaměstnání, sedmdesát tisíc vlastní živnost a desítky tisíc studují na gymnáziích a vysokých školách. Jsou už „normálními“ Němci, svým úsilím se posouvají z okraje společnosti do jejího středu a z jejich komunity pochází také stále více celebrit.