Přišli k nám jen v trenýrkách a tričku. Vejprty, čtyři dny poté

Vynořit se z chomutovské mlhy, překonat soustavu krušnohorských serpentin, svézt se k hranicím s Německem, do sluncem zalitého údolí. Středeční počasí přinejmenším v první půli dne nenaznačuje, že Vejprty na Chomutovsku v neděli nad ránem zasáhla největší tragédie v jeho moderní historii.

Pěší cesta ke dvěma budovám tvořícím Domov pro osoby se zdravotním postižením Kavkaz vede po betonovém chodníku šplhajícím do stráně, z níž musí být v letních měsících příjemný výhled na krušnohorskou dolinu, její českou i německou část. Přibližně třítisícové Vejprty čili Weipert - dějinami zjednodušená verze staroněmeckého sousloví značícího „slavný boj“ - od Německa dělí řeka Polava. Češi, ale i obyvatelé přilehlého Bärensteinu běžně přecházejí na druhou stranu na nákupy, české restaurace inzerují Böhmische-Chinesische Küche.

Domov Kavkaz „objekt A“ je novostavba se zářivě zelenou fasádou a během poledne se z ní ozývá cinkot příborů i laskavě formulované pokyny ke spořádanějšímu stolování. V sesterském zařízení, starším cihlovém domě, který je odtud jen pár minut chůze, přišlo v neděli brzy ráno po ničivém požáru tragickým způsobem o život osm lidí s mentálním a kombinovaným postižením, dalších třicet skončilo v nemocnici. Ulice, kde se budova nachází, je ve středu odpoledne prázdná, před kovanou brankou do domu jsou svíčky a květiny.

Oba domy, v nichž se pečovatelé starají o klienty se sníženou schopností zvládat základní životní potřeby, označují již z dálky viditelné cedule zapovídající kouření.  Příčina požáru oficiálně hovoří o manipulaci s otevřeným ohněm, zřejmě na gauči ve společenské místnosti. V době, kdy byl požár nahlášen, už hořelo minimálně třicet minut; všechny oběti se udusily.

„Neoficiálně“ jsou od začátku v podezření cigarety a kuřáci. Sirky i zapalovače jsou také námětem vypjatých debat a „expertních posudků“, které se zvláště na sociálních sítích objevily krátce po neštěstí v souvislosti s výrokem starostky Vejprt Jitky Gavdunové (ODS) o tom, zda by stát neměl omezit práva klientů ve prospěch pečovatelů. Aby měli možnost jim některé potenciálně nebezpečné věci zabavit. Aby je mohli i šacovat, když na to přijde.

Starostčin apel na premiéra Andreje Babiše  znepokojil rodiny i přátele lidí se zdravotním postižením, kteří se obávají stigmatizace i necitlivých zásahů do práv jejich blízkých. Z Vejprt se to však jeví trochu jinak; srozumitelněji. Méně jako snaha někoho omezovat a ublížit mu a mnohem více jako projev čiré hrůzy, že by se něco takového mohlo stát znovu. V tomto světle jsou pochopitelnější i spekulace, zdali měly na místo požáru vyjet i německé hasičské jednotky a zda čeští dobrovolní hasiči obstáli (podle místních nejen obstáli, ale byli skvělí a  mezi zasahujícími se našli hrdinové).

Obyvatelé Vejprt jsou na společnost klientů domova Kavkaz zvyklí, stejně jako na přítomnost obyvatel Ústavu sociální péče pro děti a mládež Husova. Takřka každý člověk měl v Kavkazu někoho známého nebo aspoň věděl, koho se tragédie osobně dotkla. Nikde nejsou patrné známky, že by chtěli klienty ostrakizovat. „Probrečela jsem celou noc, nemohla jsem se nejdřív vůbec dovolat do domova, kde žije můj kluk, abych zjistila, jestli nehoří u nich,“ říká paní, která do Vejprt přijela za dospělým synem žijícím ve zmíněném ústavu sociální péče a při té příležitosti s sebou vzala buchty i cukroví od Vánoc.

Občerstvení nechala rozdat vyváznuvším obyvatelům Kavkazu, kteří se domů nemohou vrátit - byť si to podle všeho přejí, stejně jako zůstat po tragédii pospolu. I její syn se s nově příchozími podělil o to, co měl. „Jednomu klukovi jsem dal trochu oblečení, oni k nám přišli jen v trenýrkách a tričku.“

Cílem cesty do malebného sudetského města s hrázděnými domy a továrními budovami z 19. století, které za slunečného počasí vypadají v lepším stavu, než pravděpodobně jsou, bylo setkání se starostkou Gavdunovou. Ta podezření ze snahy snižovat důstojnost klientů do značné míry rozptyluje už při domlouvání rozhovoru.

Z jejího hlasu je však patrné vypětí posledních dní. Během nich se ostře obrátila i na ministryni sociálních věcí Janu Maláčovou kvůli byrokracii spojené s najímáním kvalifikované pracovní síly z Ukrajiny, která by mohla vyvážit těžký podstav mezi zaměstnanci Kavkazu.

K setkání však nakonec nedojde. Ve městě oblíbenou starostku („ona je to nejlepší, co Vejprty potkalo” - „paní Gavdunová je strašně hodná”) postihlo navíc osobní neštěstí. Přesto si druhý den uprostřed toho všeho  na rozhovor vzpomene s omluvou za „zmarněnou“ cestu do Vejprt.

Při odjezdu z příhraničního města nelze vyvozovat z tragédie jednoznačné a dalekosáhlé závěry. Dá se však přemýšlet o tom, do jaké míry je Česko připraveno obrátit pozornost k pomáhajícím a pečovatelským profesím, ke kapacitám sociálních zařízení a také ke stavu, v jakém jsou služby pro klienty a jejich rodiny. Zvláště v pohraničí navíc platí, že než mít kvalifikovanou, ale mizerně placenou práci v Česku, vyplatí se párkrát do týdne zajet uklízet do sousedního Německa a vrátit se odtamtud s čistou hlavou.