0:00
0:00
Agenda22. 1. 20205 minut

Podívejte se tady všude okolo, v tom se nedá žít

Uprchlické tábory v Řecku jsou násobně přeplněné a v kritické situaci

Adam Hříbal
Řecko
Autor: Adam Hříbal

„Jaké to tady je?” dostává otázku mladý Afgánec Enayat. Ale jaké to asi může být v uprchlickém táboře? Se zoufalým pohledem začíná vyjmenovávat, co v táboře Moria na ostrově Lesbos chybí a v čem vidí největší problém: „Obydlí, elektřina, odpady, hygiena, kriminalita, jídlo a tak bych mohl pokračovat desítky minut.” K hovoru se přidává jeho bratr, který má v náručí několikaměsíční dítě. Výčet rozšiřuje o lékařskou péči a léky. Obojího je nedostatek. Když pluli z Turecka, byly dívence tři měsíce. Při pohledu na stanové městečko přezdívané Jungle, jež se rozrůstá kolem oficiálního tábora, se vtírá další neřešitelná otázka: jak tu někdo může vychovávat dítě.

Podle statistiky Úřadu OSN pro uprchlíky se jen za loňský rok na ostrovy v Egejském moři přeplavilo dalších 60 tisíc osob. Uprchlické tábory v Řecku jsou násobně přeplněné a v kritické situaci. I tábor Moria byl připravován jako takzvaný hotspot pro krátkodobý pobyt. Z původně plánovaného prostoru pro 2800 osob se ale stal největší uprchlický tábor v Evropě, ve kterém žije 18 tisíc lidí. Většina lidí čeká na vyřízení azylové žádosti, což může trvat dlouhé měsíce. Pracuje zde mnoho oficiálních i nevládních organizací. Snaží se lidem pomáhat, ale přes veškerou snahu nemají šanci tak obrovské množství zvládnout. Zástupci UNHCR, Lékařů bez hranic nebo řecké vlády vyzývají k akci a pomoci, ale marně. Humanitární katastrofa je definována jako stav, kdy je ohrožen život, zdraví či bezpečnost velké skupiny lidí. A momentální situaci v uprchlických táborech na Lesbu, Kosu, Samu nebo Chiosu prostě nelze nazvat jinak.

↓ INZERCE

Mnoho místních se k lidem na útěku neotočilo zády a pomáhají jim od začátku. Patří mezi ně i manželé Nicos s Katerinou a jejich restaurace Home for all. Od roku 2014, kdy na Lesbos připlula první loď, lidem na útěku vaří jídlo a zdarma jim ho rozdávají. „Každý den vaříme něco mezi sedmi stovkami až tisícovkou porcí jídla. Připravujeme několik druhů jídel, protože jsou i pro lidi, kteří mají diety třeba kvůli cukrovce, nebo pro ty, kteří nemohou dobře chodit nebo nejsou schopni stát ve frontách na jídlo. S našimi ´strávníky´ si naši dobrovolníci popovídají o životě, usmějí se na ně a zeptají se, zda něco nepotřebují. Nechceme, aby to bylo jen o tom, že jim někdo hodí jídlo do stanu,” popisuje Katerina před malebnou restaurací u přístavu Skala Sikountos.

Jejich projekt se postupem času rozrostl o kavárnu, komunitní centrum i školení v profesionální kuchyni. Nejnovějším počinem bude založení továrny na výrobu olivového oleje, která by mohla dát práci desítkám až stovkám lidí z Morie. Na Lesbu totiž roste 11 milionů olivovníků. „To, co lidé z táborů opravdu potřebují, nejsem já s jídlem nebo někdo jiný, kdo jim vozí oblečení. Oni potřebují práci. Zaměstnání může vyřešit všechny jejich problémy, z výplaty si budou schopni pronajmout bydlení a nežít ve stanech. Podle našich propočtů bychom do roka mohli zaměstnávat až sto lidí z Morie,” vysvětluje Katerina.

O své pomoci a uprchlické krizi přitom smýšlí překvapivě jinak, než by mohl leckdo předpokládat. „Nikdy jsem nebyla pyšná na naši práci. Naopak. Někdy dokonce cítím vinu za to, co těmto lidem děláme. My všichni. Nemůžu přece říct, že když lidem z táboru pomáhám, tak jsem z toho venku. Jde o moji vládu, o moji zemi, stejně jako jde o vaši zemi a vaši vládu. Jde o nás, a o to, co s touhle strašnou situací budeme dělat,” uzavírá a odbíhá připravovat večeři pro několik somálských rodin, které přijaly jejich pozvání a mohou se tak v klidu navečeřet mimo tábor.

Když už se do médií dostane zpráva o kritické situaci v uprchlických táborech, většinou se z důvodu velikosti a počtu obyvatel mluví právě o Morii na Lesbu. Už méně se řeší Samos nebo nehostinně a odtažitě působící Chios. Může to být tím, že není tak často vyhledáván turisty a místní nejsou tolik zvyklí na cizince, roli určitě hraje i politické přesvědčení. Na Chiosu se těší velké podpoře neonacistická strana Zlatý Úsvit. Výsledkem každopádně je, že kromě několika pracovníků UNHCR tu nepůsobí téměř žádná nevládní organizace.

Vial je pětitisícový uprchlický tábor ve vnitrozemí ostrova, čímž pětinásobně překračuje kapacitu. A podmínky jsou už na první pohled otřesné. Žádná voda, elektřina, lékařská péče nebo toalety, prostě nic. V očích lidí je vidět naprostá rezignace. V malých stanech určených pro dvě osoby jsou i čtyřčlenné rodiny, které tak žijí dlouhé měsíce. Těžko si představit moment, kdy udeří bouřky nebo napadne sníh. V takové chvíli půjde o život a lidé v menších táborech, jako je Vial, nemají dovolání. „Podívejte se tady všude okolo, v tom se nedá žít,” ukazuje asi dvacetiletý Ahmad ze Sýrie, který utekl před Islámským státem z Aleppa.  Zároveň si vykasává nohavici, pod kterou je vidět zanícené a nateklé lýtko. „Není tady žádný doktor ani léky a do nemocnice vozí jen nejtěžší případy. Nevím, co s tím budu dělat,” uzavírá a odkulhá spolu s kamarády k ohni, aby se zahřál.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články