Ministerstvo je nespolehlivá mašina, ale dosavadní zákony mu nepřály

Sněmovnou prošla novela pandemického zákona, která dává vládě a úřadům při zavádění protipandemických opatření výrazně větší pravomoci, než tomu bylo doposud. Shodou okolností ve středu zrušil Nejvyšší správní soud opatření, které zamezovalo vstup do restaurací lidem bez očkování nebo kteří neprodělali nemoc covid-19 - ukázalo se, že i současná vláda má problémy svá opatření formulovat a odůvodnit tak, aby před soudy obstála. Položili jsme proto třem právním expertům následující otázku: Proč má české ministerstvo zdravotnictví opakovaně takové potíže přijmout protipandemická opatření, která by nezrušily správní soudy?

Jan Wintr, ústavní právník: Důvodů je více. V některých případech bylo příčinou neúspěchu nedostatečné odůvodnění vydávaných opatření. Například když ministerstvo zdravotnictví požadovalo nošení roušek venku a v odůvodnění argumentovalo jen tím, jaký přínos mají roušky ve vnitřních prostorách. Jindy ministerstvo spoléhalo na velmi krkolomný výklad zákona o ochraně veřejného zdraví, protože v pandemickém zákoně, který se loni psal velmi narychlo, nemělo pro svá opatření dostatečnou oporu. To platí pro nejnovějšího výrok Nejvyššího správního soudu z tohoto týdne. I proto se nyní pandemický zákon upravuje. Před volbami k tomu nejspíš nebyla dostatečná politická vůle.

Pavel Uhl, advokát: Odpověď souvisí s analýzou procesů uvnitř ministerstva, které nejsou veřejně známé. Každá struktura má dané zpracování vstupních dat, což jsou tady rušící rozsudky Nejvyššího správního soudu, a má jistou vnitřní proceduru, jak je zohledňuje – což se promítá do dalších výstupů, tedy nových opatření. Ale bez podrobné znalosti toho, jak to funguje uvnitř a jak tato rozhodnutí vznikají, to nezjistíme. Takže teoreticky se může stát, že právníci řeknou: takto to nejde, takto to nemůže být a tudy nejde jít, ale politik si řekne, že to nedokáže prosadit změnou zákona, protože na něj nemá politickou odvahu, třeba k povinnému očkování. A na místo toho se raději vydá cestou nejmenšího odporu s tím, že mu to soud zruší až za čtyři měsíce. Pokud bych to měl shrnout, tak ministerstvo je jako black box, který generuje špatné výstupy, špatně zpracovává vstupní data - a my nevíme, jak funguje uvnitř. Je to mašina, která někdy nestartuje a uvnitř divně vrčí a my bychom se potřebovali podívat pod kapotu. Ale tuto možnost vy jako novináři ani já jako advokát nemáme.

Jan Kysela, ústavní právník:  Nemyslím si, že by neobstálo žádné z mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví, ale to je možná druhotné. Základní problém je ve stavu právní úpravy. Krizový zákon předpokládá nouzový stav, vůči němuž jsou různé výhrady. Zákon o ochraně veřejného zdraví byl dlouho využíván značně extenzivně, přičemž zákon pandemický sloužil jako jeho doplněk. Když se loni dostaly správní soudy k věcnému přezkumu mimořádných opatření, konstatovaly, že zákon o ochraně veřejného zdraví takto široce být používán nesmí, protože míří ke konkrétním lidem, objektům či akcím. K plošné regulaci tak zůstal pouze pandemický zákon, který ale neupravuje vše, protože jeho tvůrci měli leccos za pokryté právě zákonem o ochraně veřejného zdraví. Proto se pandemický zákon novelizuje. Teprve druhotně v současnosti působí to, co soudům vadívalo především, a to nedostatečnost odůvodnění. V tomto ohledu se ministerstvo zlepšilo, za stav zákonné úpravy může jen v míře značně omezené.