Donald Trump neplatí daně, Donald Trump vítězí

Americká předvolební kampaň se řítí s plným plynem do ostrých zatáček; skoro je těžké sledovat, jak rychle se krajina mění. V sobotu nominoval Donald Trump novou, hluboce konzervativní, soudkyni Nejvyššího soudu. Přišlo to pro něj jako na zavolanou. Prezident potřebuje nutně změnit téma a nominační hádka s rozlícenými demokraty je přesně to, co dokáže nažhavit jeho voliče, napsala média s dodatkem, že se pokus o rychlý zvrat poměru sil v nejzazší ústavní instituci může obrátit proti republikánům, neboť demokratičtí voliči se dost možná rozohní ještě víc než ti republikánští.

V neděli pak deník The New York Times zveřejnil svatý grál americké investigativní žurnalistiky, Trumpova daňová přiznání, jež prezident bezprecedentně tajil již od minulé kampaně a která vrhají světlo na to, jak na tom údajný miliardář skutečně je se svými příjmy. Jaký dopad bude mít na Trumpovu pozici zjištění, že odvádí státu v tučnějších letech 750 dolarů a v jiných vůbec nic?

Demokraté už prohráli

Boj o složení Nejvyššího soudu je skutečně závažným okamžikem s dlouhodobými důsledky. Trump již dříve nominoval do sboru soudců poslední instance dva kandidáty, ale ti pouze nahradili předchůdce plus mínus stejné ideologické orientace. Nástup soudkyně Amy Coney Barrett je úplně jiná káva. Na místo zesnulé Ruth Bader Ginsburg, jež byla ikonou americké liberální scény a sama sebe označovala za „planoucí feministku“, přichází hluboce konzervativní katolička a matka sedmi dětí se zásadně tradicionalistickými instinkty. Složení Nejvyššího soudu se s jejím nástupem vychýlí jasně směrem ke konzervativnímu vidění světa v poměru 6 : 3.

Ve hře přitom mnohé: od možného zrušení federálně jištěného práva na potrat (kompetence by se v takovém případě přesunuly na úroveň jednotlivých států) přes možné definitivní rozbití Obamovy reformy zdravotnictví až k postupné demontáži regulací omezujících byznys, rozšíření možnosti korporací dotovat politiky - nebo samo rozhodnutí o výsledku nadcházejících prezidentských voleb.

Právě zájmem o tento poslední bod se Donald Trump nijak netajil, když zdůvodňoval, proč je nutné k doplnění soudu přistoupit urychleně ještě do listopadových voleb. „Všechno nejspíš skončí před Nejvyšším soudem,“ prohlásil. „Nebylo by dobré, kdyby byl možný výsledek hlasování čtyři ku čtyřem. Nutně potřebujeme devátého soudce.“  Předseda Nejvyššího soudu John Roberts  je sice považován za konzervativního, ale jeho postoje nejsou zcela konzistentní a republikáni ho považují za nejistého spojence.

Jakkoliv je to boj zásadní, demokraté ho v podstatě již prohráli. Trump nominuje na posty Nejvyššího soudu zásadně vysoce kompetentní kandidáty, proti jejichž profesním kvalitám nemůže nikdo nic namítat. A ve Spojených státech panuje všeobecná shoda, že Amy Coney Barrett je naprostou hvězdou svého oboru. Profesně bezproblémový byl ostatně i předchozí nominant Brett Kavanaugh, ale na něj demokraté mohli útočit na osobní rovině jako na archetypálního arogantního bílého heterosexuálního muže. V případě soudkyně Barrett, tedy profesně úspěšné ženy s uspořádaným rodinným zázemím, je demokratům nejspíš uzavřen i tento typ argumentace.

Zásadní obrannou námitkou tak zůstává pouze načasování celého procesu. Demokraté tvrdí, že by měli jejich soupeři počkat do doby, kdy hlas lidu v listopadu určí nejen nového prezidenta s pravomocí soudce navrhnout, ale dost možná také změní poměr sil v Senátu, který soudce do funkce potvrzuje. Obviňují zároveň republikány z pokrytectví, neboť v roce 2016 blokovali v podstatě s tímtéž argumentem celé měsíce až do voleb kandidáta Baracka Obamy.

Splněná mise

Republikáni kontrují bez vytáček tím, že nominace do Nejvyššího soudu jsou výsledkem čisté brutální politické moci. V roce 2016 možnost zablokovat kandidáta díky složení Kongresu zkrátka měli, tentokrát ji demokraté nemají, v Senátu jsou v menšině - takže na shledanou. I levicový tisk opatrně upozorňuje, že legendární soudkyně Ginsburg udělala zásadní taktickou chybu, když navzdory věku a zdravotním komplikacím neodstoupila ještě za vlády Baracka Obamy a spolehla se na vítězství Hillary Clinton ve volbách 2016. Nyní jsou demokraté částečně řízením osudu a částečně vlastní nedisciplinovaností v podstatě bezmocní - vše je v rukou Donalda Trumpa a šéfa republikánských senátorů Mitche McConnella.

Hrubé mocenské machinace nicméně ukazují, do jak hlubokého tribálního boje Amerika zabředla. Republikáni i demokraté fungují jako dva monolitní bloky beroucí vše, co mohou. Minulý týden se politickým pozorovatelům na chvíli zatajil dech, když se čekalo, zda se bývalý republikánský prezidentský kandidát Mitt Romney náhodou nepostaví proti vůli prezidenta, jehož tvrdě kritizuje. Nestalo se.

Složení Nejvyššího soudu je kvůli doživotnímu mandátu soudců něčím, co přesahuje vládu jednotlivých prezidentů. Někteří republikáni dokonce svou loajalitu Trumpovi vysvětlovali a vysvětlují právě možností ovládnout tuto zásadní instituci, což se také nejspíš povedlo. V tomto ohledu je Donald Trump v očích svého tábora skutečně úspěšným prezidentem.

Vše teď tedy visí na taktice. McConnell se musí rozhodnout, zda je pro něj výhodnější nominační proces popohnat ještě do voleb, nebo s ním počkat na období těsně po nich. Pro urychlené schválení soudkyně Barrett do funkce hovoří možnost, že soud bude mít skutečně zásadní roli v boji o interpretaci výsledků listopadového hlasování. Trump navíc bude v očích svých stoupenců působit jako superúspěšný prezident, který se může pochlubit výsledky.

Pomalejší postup je zase možné zdůvodnit obavou, že s dokončenou nominací může část Trumpových stoupenců považovat jeho misi za de facto splněnou a může o hlasování ztratit zájem. Boj o soud by naopak mohl nažhavit liknavější část Bidenova tábora, hlavně mladé voliče, kteří z jeho umírněné kandidatury nesrší dvakrát nadšením. Tento hlavolam nicméně rozřeší sami republikáni, demokraté mohou jenom přihlížet.

Zadlužený milionář

Čímž se dostáváme ke druhé „změně tématu“, Trumpovým daním a jeho odmítání cokoliv o nich prozradit. Zveřejňovat daňová přiznání je pro americké prezidentské kandidáty od 70. let tradicí, tedy spíše bylo, než na tento zvyk udělal před čtyřmi lety Donald Trump dlouhý nos. V roce 2016 měl liberální tisk všeobecně za to, že to Trumpa poškodí, neboť to potvrdí jeho naprostou nedůvěryhodnost. Trump a jeho stoupenci ovšem fungují podle naprosto jiných zákonů -  nejasné majetkové poměry a podezření z daňových úniků neortodoxního kandidáta rozhodně nezničily.

Zásluhou deníku The New York Times tedy voliči o čtyři roky později budou vědět mnohem přesněji, jak to s poměry údajného alfa miliardáře skutečně je. Podle zjištění deníku se skutečně naplňují temné předtuchy o bezskrupulózním byznysmenovi, který se odvodům do státní kasy vyhýbá, seč to jde, a jehož majetkové poměry včetně astronomické zadluženosti jsou natolik nejasné, že vyvolávají zásadní pochybnosti o jeho podnikatelských i politických zájmech.

Donald Trump v podstatě žádné daně neplatí, právě v roce 2016 odvedl 750 dolarů, v deseti z posledních patnácti let před rokem 2017 nezaplatil jediný dolar z příjmu – zisky podle daňových prohlášení silně pokulhávaly za ztrátami. Deník vyjmenovává dluhy v hodnotě desítek a stovek miliónů dolarů, jež se ještě kombinují se sporem, který podnikatel Trump již dlouho vede s finančním úřadem. Pokud by jej prohrál, stálo by ho to dalších více než sto miliónů dolarů.

Během případného druhého funkčního období se pak Trump v roli podnikatele bude muset vypořádat s dluhy ve výši 300 miliónů a celkově osobně ručí za 430 miliónů dlužných dolarů. Zároveň zjištění nepopírá, že Trump skutečně vlastní majetek v hodnotě mnoha stovek miliónů dolarů. Materiály - jak deník potvrzuje - nedávají možnost pochopit Trumpovy finanční poměry v úplnosti, ale jak napsal šéfredaktor The New York Times Dean Baquet, „zprávu zveřejňujeme, jelikož věříme že by veřejnost měla rozumět prioritám, zkušenostem a finanční situaci svých lídrů a zástupců nejlépe, jak jen je to možné“.

V případě potemnělého podnikání Donalda Trumpa v realitách, soutěžích krásy či hazardu jsou limity skutečně značné. Zjištění ve své podstatě nepřinášejí nic zásadně průlomového, nicméně jsou pro Trumpa natolik nepříjemná, aby je vehementně popíral coby zcela nepravdivá. „Pravda vyjde najevo,“ prohlásil na tiskové konferenci, „ale později, teprve po auditu.“ Totéž opakuje od roku 2016.

Součástí Trumpovy magie je obraz superúspěšného podnikatele, který se vyzná a vždy vítězí. Tento obraz se v očích jeho skalních příznivců na základě zjištění The New York Times stěží změní, prezident se nikdy netajil tím, že hraje drsnou hru a že třeba v otázce placení daní využívá do krajnosti všech možností, jež mu zákony dávají. Umírněnější voliči teď budou mít před sebou o něco přesnější obrázek muže balancujícího nad propastí finančního kolapsu - což samozřejmě vrhá další pochybnosti na motivy jeho rozhodnutí v roli nejmocnějšího politika světa.

Pohne to s někým? Podle průzkumů bylo v srpnu ve Spojených státech stále ještě 10 procent nerozhodnutých voličů. Hraje se právě o ně a o ochotu těch rozhodnutých jít k volbám.