0:00
0:00
Z nového čísla21. 11. 20094 minuty

Tohle mě nikdo neučil

Co přinesla roční Inventura demokracie

Tento týden ukončila skupinka studentů svůj roční projekt Inventura demokracie.
Autor: Karel Cudlín

Nenadávejme na politiky, podívejme se na sebe. Tímto heslem oslavila skupina studentů z iniciativy Inventura demokracie dvacáté výročí pádu komunismu. Přesně deset let po občanské výzvě Děkujeme, odejděte, která vyslovovala nesouhlas s vládnoucí elitou, otáčí mladí lidé hledáček o sto osmdesát stupňů směrem k sobě. Na první pohled o jejich generaci víme všechno – jezdí do zahraničí, na Facebooku jsou jako doma a komunistická minulost naší země je netrápí. To je ale zásadní omyl.

Hvězda vede domů
Ačkoli už je po všem, přemýšlí o svých slovech stále silněji. V posledních týdnech stála opakovaně na pódiu a říkala stovkám lidí, jak se mají chovat: buďte aktivní občané. „Sama si ale nejsem jistá, jestli tomu dokážu dostát. Nevím přesně, co dělat. To nás prostě ve škole neučili. Nechci skončit jako ti, kteří hlásají prázdné apely,“ říká studentka sociologie Réza Vlasáková (24). Když šla do první třídy, navštívil její školu hned první den tehdejší prezident Václav Havel a ptal se dětí, čím chtějí být. „Prezidentem,“ odpověděla tehdy šestiletá dívka s obdivem. Po ročním fungování projektu Inventura demokracie, v jehož rámci čeští studenti nadělili politikům k výročí listopadu požadavky, aby změnili zdejší atmosféru (šlo především o zrušení poslanecké imunity, omezení lobbingu, zrušení praxe účelových přílepků k zákonům a změnu volby a fungování mediálních rad), už ví, že by do politiky nikdy nešla. „Semele vás to jako kafemlejnek. Politici nejsou féroví, ale nemůžou za to oni, ale my, protože jim to dovolíme,“ říká studentka sociologie z Prahy. Právě na tomto zjištění pracovala celý rok společně s dalšími patnácti spolužáky.

↓ INZERCE

Jejich rodiče jsou zdravotní sestry, programátoři, podnikatelé nebo truhláři, financují dětem studium, ale nechtějí s nimi moc mluvit o minulosti ani o politice. I když někteří doma politiku občas zmíní, své děti k tomu nepustí – jsou přece mladí a nerozumí tomu. „Rodiče některých z nás dokonce říkali, ať nechodíme na žádné demonstrace, že se do něčeho namočíme,“ říká student sociologie a filozofie Jiří Boudal (23). Ani prarodiče často nesouhlasili s tím, že mladí popichují politiky, rodinnou náladu však obvykle spravila zmínka o vnoučeti v televizi nebo v regionálním tisku.

Všichni zažili politický převrat jako malé děti a museli si sami najít cestu k tomu, co pro ně komunistická minulost znamená: „Když jdu večer za tmy domů, vždy se orientuji podle hvězdy na hotelu Internacionál v pražských Dejvicích. Je to pro mne pozitivní světlo, které vede k domovu. Pro starší generace je to symbol komunismu a ta hvězda jim tam vadí. To já nechápu, protože pro mne znamená úplně něco jiného. Někomu vadí hvězda na hotelu, mně zase to, že se lidé dnes uzavírají a žijí si tu svou vybojovanou svobodu v ulitách a je jim jedno, že kolem je bordel,“ říká Réza Vlasáková, která vede dětský vodácký oddíl a pomáhala v neziskovce, která se stará o nemocné děti.

Ona i všichni ostatní většinou nečtou deníky ani internetové zpravodajství, informace hledají v týdenících, sledují blogy a především vedou debaty s přáteli. Přestože nikdo nestudoval v zahraničí, jezdí za hranice jako turisté a hledají kontakt s místními lidmi.

Celý článek najdete v Respektu 48/09.

Na téma zájmu mladých lidí o politické, společenské i kulturní dění, vzájemné komunikace mezi politiky a studenty, studentské iniciativy, i toho, co nám dvacet let demokracie přineslo, můžete 24.11. od 14:00 diskutovat s Jiřím Boudalem ze studentské iniciativy Inventura demokracie.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články