TOP 10 zahraničních článků Respektu roku 2024: Prožít Ukrajinu, kariéra po Potterovi, Alpy tají, Vídeň řeší migraci

Ukrajina se stala centrem naší civilizace. Tady se rozhodne o budoucnosti světa, ve kterém žijeme

Máme za sebou dva tisíce ujetých kilometrů z Prahy, sedím v autě, které je součástí kolony vozů, jež mají sloužit zraněným vojákům na frontě. Tentokrát vezeme zejména pick-upy, ty se i přes nepříznivý terén dostanou nejblíže k frontě a k těm, kteří potřebují pomoc. Použitá a upravená auta se nakoupila za peníze slovenských a českých dárců v rámci projektu Sanitky pro Ukrajinu. Týdenní cesta bude jedním z nejpozoruhodnějších a nejsilnějších zážitků mého života. V jistých ohledech definující, přinášející spoustu otázek, ale i odpovědí. V době míru by člověk podobnou cestu autem podstupoval těžko. Zaletěl by do Kyjeva či do Charkova a pak dojel kousek autem či vlakem. Nekonečná pouť po silnicích ale umožňuje zemi opravdu prožít a vidět zblízka její proměny. Čas poskytuje prostor k promýšlení a mnohdy i k procítění všeho, co jsem právě viděl a slyšel. 

Za legendárním zpěvákem v Londýně

Byl to krátký, ale mocný epilog alba, které končí verši plnými naděje. Publikum v londýnském sále Kings Place se zvedá ze sedadel. Je předvečer vydání nového alba Nicka Cavea a na poslechovce desky Wild God se sešly necelé tři stovky lidí: pestrá směs složená částečně z londýnských uměleckých kruhů, novinářů z různých koutů Evropy, ale především ze skalního fanklubu Nicka Cavea. Společně si tu mohli v exkluzivní premiéře poslechnout album, na němž po několikaleté odmlce znovu v plné síle zní Caveova kapela The Bad Seeds.  V Kings Place vládne kouzelný klid vyvolaný hudbou, zároveň je cítit očekávání. To hlavní – přesněji řečeno ten hlavní – má totiž teprve přijít. A bude mluvit o čemkoli, na co se publikum zeptá. Stejně jako na turné v roce 2019 nazvaném Conversations a stejně jako každý týden, kdy na svém webu The Red Hand Files poctivě odepisuje na dotazy fanoušků. Dialog s publikem se pro Nicka Cavea v posledních letech stal jak životní nutností, tak výsostnou disciplínou, v níž mu není rovného.

Reportáž z míst, kde staré křivdy žijí dál a nové z nich vznikají

Projev Alice Weidel, předsedkyně Alternativy pro Německo (AfD), před zaplněným náměstím ve čtyřicetitisícovém městě na východě Saska začíná ve středověku. Ale bleskově skáče do přítomnosti. „Tuto tradici, tyto dějiny, vaši kulturu si nenecháme vzít,“ zvyšuje politička na pódiu hlasitost i kadenci slov. „Nedovolíme, aby vám sebrali domov!“ „Heimat“. Domov. Niternými emocemi nabité německé slovo je nyní na saských náměstích, silnicích a chodnících všudypřítomné – volby do zemského parlamentu jsou za dveřmi a domov se zdá být jejich leitmotivem. Aby domov zůstal domovem,“ dokázal jeden z jejích kandidátů slovo „Heimat“ na svůj billboard vměstnat hned dvakrát. Budyšín je baštou Alternativy pro Německo. V červnových evropských volbách tu získala téměř 40 procent hlasů, je nejsilnější frakcí v městské i krajské radě. Ve studentských volbách ve zdejším okrese triumfovala s nebývalými 57 procenty (v celém Sasku mezi studenty vyhrála se 35 procenty), zatímco Zelení tu nezískali ani procento.

Azyl a migrace trápí Rakušany ze všeho nejvíc. Reportáž z metropole, která se mění před očima

Nikde se nežije líp než ve Vídni - i letos opět obsadila první příčku celosvětového žebříčku nejlepších měst pro život. Blaženost metropole ale narušují události, jaké donedávna neznala. V únoru městem otřáslo odhalení, že tucet puberťáků řadu měsíců znásilňoval dvanáctiletou dívku. A nebyl to první případ. Devatenáctiletý islamistický terorista se v červenci pokusil o atentát na koncert Taylor Swift. Také to nebylo poprvé: před čtyřmi lety jiný rakouský rodák s makedonskými kořeny ve jménu Islámského státu v historickém centru Vídně zastřelil čtyři náhodně vybrané kolemjdoucí. V hlavním městě Rakouska se množí bitky mezi partami dospívajících přistěhovalců, kteří během nich často sahají po nožích.  Vídeň je i tak pořád jedno z nejbezpečnějších měst na světě. Nicméně podle červencového průzkumu považuje 40 procent Rakušanů řešení problémů spjatých s migrací za svou prioritu číslo jedna – daleko před změnou klimatu, již za nejpalčivější téma považovalo 20 procent voličů. A až poté následovaly školství (12 procent) a bezpečnost (9 procent).

Říkalo se, že jím nelze projít. Teď stovky tisíc migrantů čelí zrádnému terénu, násilí, hladu a nemocem, aby se skrze tento pás tropického pralesa dostaly do Spojených států. (The Atlantic)

Shromáždili se ještě před svítáním. Děti s rozespalýma očima se protahovaly. Dospělí ověšení zavazadly a batolaty pozorně poslouchali člověka pracujícího pro nejmocnější kolumbijský drogový kartel, Klan ze zálivu. Křičel pokyny do megafonu a alespoň na chvíli tím přehlušil kakofonii okolní džungle, ptáků a hmyzu. Zabalte si dost jídla a vody, hlavně pro děti. Modré nebo zelené pásky na stromech – pokračujte v cestě. Červená páska – jdete špatně a otočte se. Pak přijde modlitba za bezpečí a život celé skupiny. Když se slunce vyhouplo nad horizont, vyrazili.  který se to ráno vnořil do džungle, bylo víc než 600 lidí, kteří před sebou měli 100 kilometrů dlouhou cestu ze severní Kolumbie do jižní Panamy. Šest stovek není na současné poměry nijak hodně. Pocházeli z Haiti, Etiopie, Indie, Demokratické republiky Kongo, Brazílie, Peru, Ekvádoru a Venezuely. Mířili na sever, k jedinému proužku země, která spojuje Jižní a Střední Ameriku.

Seriál k evropským volbám: Jak změna klimatu ovlivňuje Alpy, nejoblíbenější evropské hory

Markus Pirpamer (58) žije střídavě na dvou místech, která od sebe dělí jen dvanáct kilometrů, ale přitom se jedná o dva úplně jiné světy. Období od začátku června do konce září tráví v Similaunhütte, staré turistické chatě stojící v nadmořské výšce 3019 metrů na nehostinném hřebeni Alp, kterou jeho rodina provozuje už čtyři generace. Na podzim pak s příchodem sněhu sestupuje dolů do Ventu, horské vesnice v údolí Ötztal obklopené malebnými loukami, v níž se ženou a třemi dospělými dětmi obývá tyrolský statek s hospodářskými zvířaty a několika pokoji pro turisty. Tyhle dvě polohy střídá Pirpamer už čtyřicet let, což mu mimo jiné umožňuje všímat si změn, kterými okolní hory procházejí. Tou nejviditelnější je z jeho pohledu jednoznačně ústup ledovců, kterými je tato část Alp rozkládající se mezi rakouským Innsbruckem a italským Bolzanem proslulá a jejichž velikost se vlivem klimatických změn v posledních desetiletích rapidně zmenšuje.

„Že nemám šanci na kariéru? Už tehdy jsem si řekl: Jděte do háje, dokážu vám, že nemáte pravdu.“

Dvacátého třetího srpna 2000 se v Londýně konala tisková konference, které předcházelo náročné hledání a několik měsíců spekulací v médiích. Spolu s dalšími dvěma dětskými představiteli byl na ní veřejnosti konečně představen i herec, který měl v první filmové adaptaci bestsellerů J. K. Rowling ztvárnit Harryho Pottera. Podle titulků ve vysílání BBC znělo jméno jedenáctiletého šťastlivce „Daniel Radford“. Do předchozího roku neměl Daniel Radcliffe, jak se ve skutečnosti jmenoval, žádné herecké zkušenosti s výjimkou malé role opičáka ve školním představení (to mu bylo šest). Když se tedy přihlásil do konkurzu na britskou televizní adaptaci Davida Copperfielda, neměl velké očekávání ani ambice. Zažíval ve škole těžké časy a jeho rodiče (otec byl literární agent, matka pracovala ve filmovém castingu) si mysleli, že zkušenost z konkurzu by mu mohla zvednout sebevědomí. Jenže desetiletý Radcliffe nakonec roli mladého Copperfielda po boku hvězd Maggie Smith a Boba Hoskinse získal. A teď tohle!

Milovníci zvířat přivezli kampaň Albertova krutost z Prahy do sídla mateřské společnosti

Před kancelářskou budovou firmy Ahold ve městě Zaandam nedaleko Amsterdamu vlají na vysokých stožárech dvě vlajky – jedna modrá s firemním logem dvou propojených trojúhelníků pod královskou korunou a druhá duhová, vyjadřující podporu Aholdu lidem ze sexuálních menšin. Symbol tolerance ale tentokrát doplňuje nezvyklý prvek: kousek odtud na kraji typické holandské cyklostezky totiž parkuje dodávka s českou poznávací značkou a velkým portrétem opelichaného a nezdravě vyhlížejícího kuřete na boční straně vozu. Vzadu je na autě veliký nápis: „Albertova Krutokára.“ Je osm hodin ráno, prší, fouká vítr a v severozápadní Evropě teprve vychází slunce. Ke vchodovým dveřím Aholdu se začínají trousit zaměstnanci. A skupinka aktivistů, kteří sem nad ránem přijeli až z Prahy, se u dodávky připravuje na demonstraci. Jeden z nich se za pomoci kolegyně souká do rozměrného kostýmu vypelichaného a zraněného kuřete se zlomeným křídlem.

Die Zeit: Země je bohatá díky ocelářským, chemickým a automobilovým koncernům. Ty však nyní zavírají továrny. Existuje cesta k jejich záchraně?

Na nedávném zasedání dozorčí rady prý tenhle muž křičel jako smyslů zbavený. Po přátelském uvítání v jeho düsseldorfské kanceláři si to vůbec neumíme představit. „Je milé, že jste přišli,“ říká novinářské návštěvě Miguel Ángel López Borrego, generální ředitel společnosti ThyssenKrupp. Na hlasité zasedání, kterému interně ve firmě říkají „velký třesk“, se ho brzy zeptáme. Nejdřív si však shrňme několik zpráv z posledních týdnů. Všechny se týkají německých průmyslových podniků, přičemž Lópezův ThyssenKrupp je jedním z těch nejstarších a nejznámějších. Je třeba zdůraznit, že tyto koncerny jsou mnohem víc než jen soukromými firmami: jsou hybateli německých hospodářských dějin. Některé z nich ve světě symbolizují Německo a pro mnoho Němců jsou příslibem trvale rostoucích platů a zajištěné prosperity. Zdá se však, že tento příběh nabírá nepříjemný směr. 

Zpráva z okrsku, který se (obvykle) nemýlí venkov (Americká krása: díl třetí)

Okrsek Door County ve státě Wisconsin je jedním z míst, jež chcete navštívit. Rozkládá se na malebném poloostrově, který trčí jako zdvižený prostředník do vod Michiganského jezera. Je zvlněný, porostlý lesy a třešňovými sady. Na rozeklaném pobřeží se nacházejí divoké pláže, jezerní voda je na konci léta příjemně vyhřátá, atmosféra odpočinková. Ale zdvižený prostředník je přesto přítomný. Jednak poloostrov slouží během letních měsíců jako útočiště často ne úplně nejchudších Američanů. A pak je tu jiný lokálnější vzdor, protože poloostrov se systematicky vzpěčuje představě, že Amerika je fatálně rozdělená a téměř na pokraji občanské války. Door County je totiž okrsek, který nevolí stále stejně. Naopak, střídá vítěze voleb, a co je ještě zajímavější, střídá je už čtvrt století přesně ve shodě s konečnými výsledky platnými pro celou Ameriku. V roce 2000 a 2004 tady zvítězil George W. Bush. V roce 2008 a 2012 Barack Obama. V roce 2016 Donald Trump. V roce 2020 Joe Biden. A v roce 2024…