TOP 10 rozhovorů Respektu roku 2024: Kurmaševa, Bargeld, Despentes, Svěrák, Peková

S psychoterapeutem Alexanderem Veselým o jeho slavném dědečkovi Viktoru Franklovi a hledání smyslu života:

Váš dědeček vytvořil logoterapii, světovou proslulost si ale získal až po napsání knihy A přesto říci životu ano. V ní popisuje zkušenost psychologa z koncentračního tábora a jde o jednu z nejprodávanějších knih v historii. Není překvapivé, že lidé po celém světě s často poměrně banálními starostmi našli motivaci v tak extrémním příkladu utrpení?

On vždy zdůrazňoval, že utrpení nelze porovnávat, protože každý z nás má jinou zkušenost. Jednou to na nějaké debatě shrnul do věty: „Každý má svoji vlastní Osvětim.“ Chtěl tím říci, že lidské utrpení, ať už z nemoci nebo handicapu nebo že jako teenager přijdete o řidičský průkaz, může být zničující. Zkušenost utrpení je univerzální. A je nefér srovnávat to, co jsem prožil, s ostatními. Srovnávat můžete jenom v rámci svého života. On říkal, že se někdy probudí nespokojený, ale pak si řekne: Viktore, co bys dal před třiceti lety v táboře za největší problémy svého současného života?

S novinářkou Alsu Kurmaševou o tom, proč ji Putin držel tak dlouho ve vězeňské izolaci, proč by po propuštění při setkání s Joem Bidenem nevydržela dlouhý rozhovor o Rusku a o tom, jaké je to znovu se probudit doma:

Nejspíš vás chtěli zlomit, abyste se přiznala ke všemu, co vám kladou za vinu?

Asi ano, ale to se jim nepodařilo. Jednou mi řekli, že žádná jiná žena tak dlouho ve vězeňské izolaci nebyla. Bylo to náročné. Neměla jsem záchod, místo něj byla jenom díra v podlaze, nebyla tam teplá voda a jídlo se vůbec nedalo jíst. Byla jsem hodně závislá na tom, co mi posílala maminka a kamarádi. Zima byla hodně studená, minus třicet stupňů, a vypínali nám topení. Opravdu už o tom ani nechci mluvit, jsem ráda, že jsem přežila.

Se Zdeňkem Svěrákem o konci Járy Cimrmana, strachu ze smrti a velkém štěstí:

Svět je teď poměrně dramatickým místem. Jak to zvládáte sledovat?

Čtu Respekt, vždycky nejdřív Zakariu. Tam to je, co se děje ve světě. Teď naposled formuloval, že tady je kvarteto chaosu – Rusko, Čína, Írán a Severní Korea. Tohle mě udržuje, že vím, kam se ten svět hýbe. A potom mám oblíbený pořad na Českém rozhlasu Plus, jmenuje se to Názory a argumenty. Tam je několik komentátorů, kteří se mně líbí, a ti mě udržují v obraze. Ale než večer usnu, tak si říkám: „Nemysli na všechno. Mysli jenom na to, co můžeš trochu ovlivnit, protože je tolik malérů, že by člověk nespal.“ Máte americké volby, naše volby, válku tady a válku jinde. Nebo zjistíte, že většina lidí žije v autokratických režimech. Že demokracie není norma, ke které by se všichni snažili přiblížit. A tohle se mi honí hlavou. No a potom si řeknu: „Co můžeš ovlivnit? Můžeš tady rozesmát lidi.“ I to má v sobě politický náboj.

Se spisovatelkou Virginií Despentes o punku, radosti z peněz a o mužích, kteří stárnou, ale nedospívají:

Dostalo se za těch 18 let od vydání ženám – ale i mužům – více svobod?

Došlo k několika zlomům. Byli jsme svědky revoluce v rámci queer identit, což ohromně obohatilo feminismus. Zažili jsme obrovský posun v tom, jak se dnes mluví o znásilnění a násilí na ženách. Poprvé se také o feminismus začali v širší míře zajímat muži, což za mého mládí rozhodně nebylo. Feminismus si zažil svůj hype, internet zrychlil debatu a umožnil snadnou dostupnost literatury. Mladé ženy jsou dnes mnohem lépe informované, ale vnímám i odvrácenou stranu internetu, která přinesla nové podoby násilí na ženách a on-line obtěžování, stejně jako velký tlak na to vyhovět standardům krásy. Nejsem překvapená, že mladé ženy feminismus objevují už jako teenagerky, protože je mimořádně obtížné být dnes dospívající ženou. Rozhodně těžší než za mých časů.

Rozhovor s herečkou Simonou Pekovou, která získala Českého lva za hlavní roli ve snímku Přišla v noci:

Co všechno jste pro tu roli udělala?

Odhalila jsem nejniternější chvíle svého života, propady, pády do smrti, nemoci, špatné lásky, dokonce i jméno prvního chlapce, který mě připravil o panenství. Vracela jsem se ke svým vlastním chybám. K tomu, že věci mohly být jinak a dopadnout lépe. I ta prvorepubliková luxusní rodina, o které Valerie říká, že ji nepřijala, je ze mě. Dopsali jsme to do scénáře. Trpěla jsem za jediným účelem – věděla jsem, že tuhle útrpnou linku ta postava mít musí. Podle mě takhle vypjatě opravdoví, vrcholní profesionálové nepracují.

S novinářem Financial Times Simonem Kuperem o Seině, olympijských hrách i o tom, jak amatérský fotbal pomáhá komunitě:

Už jste naznačil, že některé části Paříže obývají velmi chudí lidé, často přistěhovalci. Jaká je sociální politika města?

Důležité je podívat se na problém chudoby z hlediska přístupu státu. Francie je velmi ekonomicky rovnostářská společnost. Hodně peněz se redistribuuje prostřednictvím daní od bohatších k chudším lidem. Pro chudší lidi je zdravotní péče financována státem. Stát zaplatí za to, abyste chodili na kurzy a vzdělávali se, přispěje na prázdniny pro chudé děti. Zdravotní péče je zdarma také pro imigranty, ve srovnání s jinými zeměmi je tu dostupnější sociální bydlení. Je to velmi sociálnědemokratická země. Samozřejmě zde existuje vyloučení, často na základě rasy a barvy pleti. Například oblast kolem olympijského stadionu patří mezi nejchudší departementy pevninské Francie. Jsou to oblasti, kam přicházejí lidé ze subsaharské Afriky a ti jsou obvykle opravdu velmi chudí. Elita v Paříži je velmi uzavřená – lidé, kteří vyrůstají v bohatších částech, chodí na nejprestižnější univerzity a na vysoké školy, jež jsou cestou do francouzské elity. Takže zrovna vzdělávací vyloučení je velmi silné. Úřady se to nicméně snaží zlepšovat.

Jestli bude mít i pozitivní přínos, to si už nejsem jist, říká spisovatel Benjamín Labatut:

Co se vám honilo hlavou, když počítačové hráče firmy DeepMind vystřídaly v centru pozornosti ještě univerzálnější systémy – tedy právě generativní jazykové modely, zkráceně chatboti?

V zásadě jsem něco podobného očekával. Psal jsem o AlphaGo, protože podle mě představuje první případ kreativity, jež není kreativitou lidskou. Když hrál proti jihokorejskému velmistrovi I Se-tolovi, došlo k několika momentům, kdy jsme zahlédli nový druh krásy, kterou jsme si dříve neuměli představit. Bylo to například tah číslo 37 v jedné z partií, tah stroje. Zkušené hráče go zasáhl jako blesk. Byl něčím, co by člověk nikdy neudělal. Něčím zcela nepochopitelným, nepředstavitelným, krásným a děsivým – a zásadním pro vývoj partie, kterou pak stroj vyhrál. A pokud jde o jazykové modely, vyvíjejí se tak rychle, že během dvou tří let budou vyžadovat nějaký druh společného globálního postupu, který by je usměrnil. Pokud nepřijdeme na to, jak je správně používat, neumím si představit budoucnost, která nás čeká.

S nejvýraznějším slovenským moderátorem Michalem Kovačičem o tom, proč řekl divákům o politických tlacích v televizi Markíza, a o naději pro Slovensko:

Slovensko je po atentátu na Roberta Fica plné výzev ke zklidnění, smíru, k zastavení nesnášenlivosti. Máte už nějakou zpětnou vazbu od veřejnosti, zda považuje zrušení Na tělo za akt smiřování?

Opravdu mě překvapilo, jakou veřejnou odezvu dění kolem relace Na tělo vyvolalo. Video s tím, co jsem řekl o pořadu a našem zpravodajství, mělo jen na mém Instagramu dva miliony zhlédnutí a obrovské množství podpůrných reakcí. A za to bych chtěl lidem i jménem celého zpravodajství poděkovat. A co se týče smiřování, naprosto souhlasím s tím, že ho potřebujeme a že nejlepší bude, když se zamyslíme, co můžeme pro společnost a její dobro udělat my sami. Ale v kontextu toho, o čem je tento rozhovor, mě napadá, že když změní statisíce lidí své chování k lepšímu, společnost to určitě pocítí. Pokud si ale několik velmi bohatých lidí, kteří vlastní naše televize, řekne, že nechtějí jednat primárně ve svůj prospěch, ale ve prospěch společnosti, velmi rychle to pocítíme přinejmenším stejně.

Se zpěvákem kapely Einstürzende Neubauten o improvizaci, fotbalové mentalitě a o tom, že křik nemá žádný gender:

Do textů Einstürzende Neubauten právě prostřednictvím Berlína vždy vstupovaly velké stíny 20. století, myslím tím války skutečné i studené. Před deseti lety jste dokonce natočili album Lament zasvěcené roku 1914. V roce 2024 jako bychom od toho nebyli daleko…

Při tvorbě Lamentu jsem strávil rok práce s myšlenkou války a nedávno jsem si to album silně připomněl. V roce 2014 jsem tvořil něco poznamenaného válkou a najednou okolo sebe slyším mluvit čím dál častěji lidi o třetí světové válce. A nemyslí to jako hypotetickou možnost. Dotýkám se toho i v aktuální skladbě Everything will be fine, což je samozřejmě cynický název. Když se rozhlédnete kolem, tak pravicové tendence všude sílí, po válce na Ukrajině už začala další válka. Člověk začíná přemýšlet, kam by se měl uklidit, kam utéct – a už to, že ho to napadá, je alarmující.

S ministerským úředníkem Jakubem Drbohlavem o tom, co ho frustruje ve státní správě a proč vláda nepřijímá reformy:

Co dalšího se neděje kromě toho, že nadřízení často nepracují se svými lidmi? 

Je tady příliš velký důraz na chybu. To je pochopitelné, třeba když rozdělujete dotace nebo řešíte, aby někdo nebyl krácen o svá práva. Ale když potřebujete vymyslet něco nového, tak bát se chyby je strašný mor. Pak platí, že kdo nic nevymyslí, nic nezkazí. A bohužel kultura na ministerstvu je taková, že všichni jsou naučeni hledat chyby, zároveň je to strašně formalistické, všichni jsou na vás oškliví, aniž by si to uvědomovali. Místo aby vám pomáhali hledat řešení, tak nacházejí nové a nové problémy, které kladou jako nepřekonatelné překážky. A i když si na to zvyknete, tak je to strašně náročné. Je to taková fraktální bažina: každý další krok, který uděláte, vám nezmenšuje bažinu před vámi, ale otevírá novou.