Mezi únavou a nadějí

Když režisér Jiří Mádl nedávno zvedal nad hlavu sošku Českého lva, měl už jedno vítězství v kapse. A dost možná zásadnější, než je filmová cena. Jeho historické drama Vlny o redaktorech Československého rozhlasu v okupačním roce 1968 se stalo nejnavštěvovanějším filmem roku 2024. V počtu prodaných lístků „vyfouklo“ prvenství o dva a půl tisíce vstupenek hollywoodskému animovanému snímku V hlavě 2. Vlny vidělo 885 tisíc diváků. Jejich úspěch lze mimo jiné přičíst i tomu, že do kin vrátily ztracený pocit, jenž se pojil s premiérami filmů „značek“ Jan Svěrák či Jan Hřebejk. Běžnému divákovi nabídly atraktivní, srozumitelný, ale ne plytký mainstream. Jeden výrazný film, na který se můžou bez obav těšit – protože přesně odpovídá tomu, co chtějí vidět, za co jsou ochotni platit a jak si představují dobrou zábavu.

Loňská produkce čítající rekordních téměř sedmdesát celovečerních filmů (hraných i dokumentů) mohla být vcelku snadno pro většinového diváka nepřehledná. Roztříštěná na okrajové projekty, z nichž třicet v kinech nedosáhlo ani na tisíc prodaných lístků. Jenže měřit kvalitu a zdraví tuzemské kinematografie jen vstupenkami je ošemetné. Amerikánku, jež posunula hranice toho, co je tu v dobrém slova smyslu možné, vidělo „jen“ necelých čtyřicet tisíc lidí. Pouze osm tisíc si pak našlo cestu na podařený debut Adama Martince Mord, byť šlo o tragikomedii navazující na osvědčené tradice české tvorby. Na druhou stranu se do kin dostaly i počiny vysloveně amatérské jako Láska na zakázku či Radost na dosah. Oba se přiživují na popularitě lifestylových „romantických“ komedií. Jak na tom tedy český hraný film je?

Kdo to má?

Dlouhodobě má jednu výhodu – loajalitu publika. „Není v Evropě mnoho zemí, v nichž by se podíl lokálních filmů na návštěvnosti stabilně držel nad 20 procenty,“ říká Aleš Danielis z distribuční společnosti CinemArt. O český film stojí i on-line videotéky, jimž se osvědčil jako tahák během pandemie. Přízeň publika v kinech poslala mezi nejnavštěvovanějších padesát titulů patnáct českých. Což je zhruba stejně jako před covidem, který před pár lety zamíchal kartami. Do první desítky se prosadily ještě Zápisník alkoholičky a Aristokratka ve varu – filmy vycházející ze známých literárních předloh a profitující z „předplaceného“ publika. První láká také na obecně chytlavé téma alkoholismu, u něhož mohla táhnout i snaha vůbec otevřít tabu ženského pití. Drama s těžkým tématem porazilo i jednoduché vztahové komedie jako Matka v trapu či Sladký život. Takový výsledek potvrzuje i jednu dlouhodobější proměnu diváckých preferencí, jež se pozvolna promítá do toho, co tu vzniká.