Na housle nehraju, houslemi mluvím

Musí jí na tom záležet, musí to být důležité teď – a je úplně jedno, jestli je daná skladba stará dvě stě let, nebo byla napsaná před pár měsíci. Houslistka Patricia Kopatchinskaja dělá všechno, co je v její moci, aby koncert klasické hudby nepůsobil jako návštěva muzea. Neustále se pokouší dobrat toho, jak prostřednictvím skladeb lidí, kteří třeba desítky nebo stovky let nežijí, mluvit o světě, jak ho zažíváme dnes. Svůj repertoár prožívá velmi vášnivě a také jej bere velmi osobně – i proto vzbuzuje silné reakce, neboť programy jejích koncertních večerů se velmi často dotýkají aktuálních otázek spojených s politikou, migrací nebo klimatickými změnami.

„Nejsem schopná hrát nic, s čím v danou chvíli nesouzním. Musím to procítit. Musím najít spojitost s obavami a emocemi, které zažíváme dnes, protože nejsem jen muzikantka, která má zahrát ty správné tóny. To pro mě není dostatečně zajímavé. Nemělo by to svou sílu a hlavně by to bylo úplně zbytečné,“ říká s velkým zapálením do telefonu. Právě teď se nachází ve Stuttgartu, kde zrovna dokončila nahrávání svého chystaného CD, které bude obsahovat jak hudbu Dmitrije Šostakoviče a Györgye Ligetiho, tak její vlastní skladbu.

„Klasická hudba je velmi stará disciplína a my musíme najít její novou řeč. Musíme ty staré příběhy vyprávět tak, aby měly svoji váhu právě dnes a lidé pocítili jejich aktuální naléhavost. Protože existují mnohem důležitější věci než hrát dokola k potěše publika Vivaldiho Čtvero ročních období,“ popisuje s tím, že sama se na koncertní provoz dívala vždy velmi kriticky. Popisovala ho v příměrech auta, jehož cestující se dívají zadním oknem, co mizí za obzorem, ale velmi málo sledují, co se děje vpředu.