Výstava týdne: Obrazy živelné malířky Hany Garové jsou zvlněné jako rozbouřené moře

Kurátoři a kurátorky výstav při svých zahajovacích projevech obvykle nepřiznávají, že se i jim z prezentovaných děl občas zatočí hlava. „Někdy se sama zapomínám dívat, co je na jejích obrazech namalované, protože je to tak dobře namalované,“ prohlásila Silvia Čúzyová, když v pražské Bold Gallery zahajovala výstavu malířky Hany Garové Samomluvy. Je to velmi výstižný popis toho, jak autorka narozená před devětatřiceti lety v Bratislavě a dlouhodobě žijící v Praze pracuje.

Hana Garová působí navenek plaše, v tvorbě je to ale živel a mimořádně razantní jsou i její díla. Ať už maluje olejem nebo akrylem, z každého obrazu je znát, že předem nemá rozvrženou jeho finální podobu, že všechna její expresivní díla vznikají během náročného procesu přenášení jejích proměnlivých fantazií na plátno. A že celý malířský proces je hotov teprve ve chvíli, kdy se k autorčině představivosti přidá i vnímavost jejího publika.

V Boldu je to krásně vidět na největším obraze pojmenovaném Krajinou. Jde o skutečně podmanivou kompozici. V horní části vidíme modré nebe, pod kterým se na horizontu tyčí strom ohnutý větrem, za nímž kamsi odchází drobná postava poutníka. Když zrakem klesáme po obraze dolů, horizont přechází do krajiny zvlněné jako rozbouřené moře, přičemž zprvu nepřehledný terén postupně přechází do jednotlivých konkrétních rostlin a úplně dole až do spleti kořenového systému, připomínajícího tak trochu otevřenou bránu do pekla. Celé je to opravdu tak dobře namalované, že i během pohledu na tento jeden obraz člověk brzy přestane vnímat, na co přesně se dívá, a je zcela pohlcen autorčinou představivostí.