Násilí hrálo svou roli, ale střední Evropa se zrodila hlavně z dialogu

Zdejší vědě se podařilo něco výjimečného – historik Martin Wihoda, který působí na Masarykově univerzitě, vydal u prestižního amerického akademického nakladatelství odbornou práci o raném středověku ve střední Evropě. Prošel náročným recenzním řízením a dnes je jeho kniha The Making of Medieval Central Europe. Power and Political Prerequisites for the First Westernization, 791–1122 (Vznik středověké střední Evropy. Mocenské a politické předpoklady pro první westernizaci, 791–1122) v příručních knihovnách na amerických či britských univerzitách. Jeho práce zahrnuje také nový pohled na období vzniku českého státu a upravuje legendu o malém českém knížectví porobeném silou západními sousedy. Vyplývá z ní, že Češi toužili patřit na Západ už před více než tisícem let.

V předmluvě své knihy píšete, že nabídka ze strany editora nakladatelství Lexington Books Briana Hilla byla nečekaná. Proč nečekaná?

Na mezinárodním medievistickém kongresu v americkém Kalamazoo jsem měl v roce 2017 přednášku, ve které jsem se zamýšlel nad počátky moci českých knížat a mimo jiné si položil otázku, co legitimizovalo jejich postavení. 

Byla to moje první přednáška v angličtině, z čehož jsem byl hodně nervózní, protože když píšu a přednáším v cizím jazyce, tak hlavně německy. Po přednášce za mnou přišel právě Brian Hill s tím, že se mu to moc líbilo a jestli bych byl ochoten napsat celou knihu. Jen by musela být nejen o Čechách, ale šířeji zaměřená. Já jsem si hned jako ješitný chlap připnul ramena přes celá záda a prohlásil jsem, že samozřejmě, není problém. Byl jsem nadšený, ale hned při zpátečním letu mě zároveň obešla hrůza.

K hrůze se dostaneme. Z čeho pramenilo nadšení?

Z toho, že si na kongresu, kde bylo nějakých šest tisíc lidí, všiml právě mě. Současně jsem už nějakou dobu uvažoval, že bych rád začal nad českými dějinami přemýšlet v širším kontextu. A také to souvisí s postavením humanitních a společenských věd v české společnosti, kterým je upíráno právo na důstojnou existenci. Zatímco my v provinciích jsme ještě schopni nějak z těch platů existovat, není žádným tajemstvím, že zejména v Praze se nelze z platu humanitního vědce uživit.  

Nabídku jsem ale chápal především jako příležitost, jak upozornit na tuto část Evropy a na způsob výkladu její minulosti. Dvacet let cíleně publikuji v zahraničí, zejména v německojazyčném prostoru, kde se snažím systematicky zpřístupňovat kapitoly z českých dějin, učinit z nich součást historie střední Evropy. A teď se mi naskytla unikátní příležitost pokračovat v jiném měřítku a vést dialog s úplně jiným typem publika.

Čeho jste se hrozil?

Že nebudu umět psát právě pro tento typ publika. Česká a středoevropská historiografie se zaměřuje spíše na dílčí otázky, důkladné analýzy, puntičkářsky přesné rozbory. Naproti tomu historiografie bývalých koloniálních mocností – Velké Británie či Francie – musela vytvářet paradigma výkladu národních dějin tak, aby se do toho vešly i kolonie, čili mnohem více kladou důraz na souvislosti a kontext. A mohu-li soudit, ještě jinak – tedy jinak než my Evropané – přemýšlí americké akademické publikum.

A navíc se obávám, že vysvětlujeme naše dějiny způsobem, který je pro zbytek světa nesrozumitelný. Oči mi v tomto směru otevřel vynikající britský historik Chris Wickham. Středověkou střední Evropu neminul podle svých slov proto, že by tento prostor podceňoval, ale proto, že zde vzniklým a v dobré angličtině publikovaným pracím jednoduše nerozuměl. Nerozuměl terminologii a dobové aktualizaci. Místo dějin střední Evropy měl k dispozici vzájemně se popírající dějiny středoevropských národů.

A do třetice jsem se děsil toho, že neumím maďarsky, takže mi uniká produkce maďarské historiografie. Bez dějin Maďarska, respektive Uher prostě knihu o střední Evropě napsat nelze.

Jak jste to vyřešil? Naučil jste se maďarsky?

Nikoli. Zjistil jsem, že Maďaři mají důležité novější výzkumy publikovány v angličtině nebo v němčině. V Polsku byl zase problém v nepoměru mezi zprávami k raným polským dějinám a obrovskou knihovnou o nich. Na jediný pramen či informaci existují desítky prací, které se vzájemně relativizují. Už jenom pročíst ty stovky a tisíce stran je prakticky nemožné. Při interpretaci polských dějin jsem se musel rozhodnout pro určité typy výkladu nebo určité autory, u kterých jsem měl jistotu, že zohledňují různé možnosti.

Když jste na knize pracoval, vyšly postupně další práce na podobné téma. Proč se najednou tolik píše o středoevropském středověku?

Když jsem poslal první verzi rukopisu do nakladatelství, následně se na trhu objevily další čtyři práce, všechny vydané v prestižních nakladatelstvích. Takže jsem si samozřejmě kladl otázku, k čemu bude ta moje, a uvažoval jsem dokonce, že rukopis hodím do koše. Když jsem si je ale přečetl, uvědomil jsem si, že mohu nabídnout něco jiného. 

Všechny nesou v titulu název střední Evropa, ale nepokoušejí se tento prostor nějak definovat nebo ho definují pouze zeměpisně, neptají se, co to ta střední Evropa vlastně je. Já jsem si položil otázku, jestli střední Evropa není jenom mýtus, který jsme si vymysleli někdy v 19. a 20. století. Jestli existovalo něco, co tuto část Evropy definovalo od historických počátků.

A v textech mých kolegů chybí také linka politických dějin, kterým v polovině minulého století vyhlásila válku francouzská škola Annales s tím, že se už nebude psát o panovnících, ale o lidech, kterým vládli. V dalších generacích si tak historikové zvykli nadřazovat dějinám politickým dějiny sociální, hospodářské, kulturní…