Mžourám do světla a nasávám vlhký ranní vzduch. Je půl deváté. Přehazuji batoh přes rameno, zavírám za sebou dveře a vydávám se do nejbližšího baru na kafe promyslet plán na dnešek. Po pěti dnech na cestě s čistou hlavou, kdy jsem jen následoval žluté šipky ukazující směr Santiago, musím udělat první větší rozhodnutí. Buď strávím den tady, v hostelu u městečka Caminha, nebo se vydám podél řeky a napojím se na tzv. centrální cestu o dva dny dřív, než jsem původně zamýšlel. Kvůli větru a dešti se totiž místní ráno rozhodli, že převoz obsluhovat nebudou, zítra prý uvidí. Opustit trasu podél oceánu se mi nechce, zůstat den na místě a doufat v lepší počasí také ne. Srkám kávu a říkám si, jak skvělé je mít na denním programu jen tohle rozhodnutí.
Otáčím se k oknu, silně prší. Venku vidím známou tvář z předvčerejšího večera – Němce Jacoba. V partě čtyř lidí, kteří se náhodně potkali, byl suverénně ten nejtišší. Vyšel jsem ven a zamával. Za patnáct minut bylo rozhodnuto: vyrazili jsme společně podél řeky. Cesta vedla do vnitrozemí, kde se po osmi kilometrech naše cesty zase rozpojily. Jacob přešel most a vracel se k oceánu, já pokračoval dál podél řeky do Valençi.
Zhruba hodina ve společnosti, další tři o samotě. Pro ten den mi to přišlo jako ideální kombinace. Déšť se co pár minut střídal se sluncem a kromě občasné duhy vedla dnes cesta monotónní krajinou. Co scházelo očím, to oceňovala kolena. Byť není cesta z Porta podél oceánu do Santiaga nijak kopcovitá, včera se mi po dlouhé době ozval meniskus a kolena večer ztuhla. Měl jsem tak pocit, že jim klidnější cestu dlužím.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu