Rituály

Můj nedávno zesnulý táta si přál být zpopelněn a rozprášen, ale neřekl kde a za jakých okolností. V posledních věcech člověka neplavu jen já a moji blízcí, ale v otázkách přechodu na druhou stranu tápe celá společnost. A to nejen co se týče přechodu mezi životem a smrtí. U dívek za práh dospělosti alespoň zhruba platí menstruace, ale to, kudy vede dejme tomu hranice mezi klukem a mužem, obklopuje stejná bezradnost jako urny s popelem na policích českých obýváků – viz inspirativní celovečerní dokudebut Jana Huška Pochcánek.

Říkám si lehce pod parou na ochozu pražské Lucerny při předtančení plesu jednoho pražského gymnázia, že se přede mnou právě odehrává nefalšovaný rituál par excellence a že takových už moc nemáme.

Stále ten stejný dechový orchestr, stále to stejné předtančení, identický nástup a stužkování. I ta předem secvičená taneční kreace maturantů by se mohla odehrávat před třiceti lety. A to pomíjím zcela konvenční rozdělení genderových rolí stejně jako klasické princeznovské toalety (nebinárních?) studentek vlnících se na parketu na pozadí hudby jejich (pra)rodičů.