Ven, nebo dovnitř

Renata, Marie, Jana a já – spolužačky ze základky si vyrazily na víkend a vzpomínaly na svou pubertu v devadesátkách. Jak jsme chodily na koncerty, dělaly si náušnice ze zavíracích špendlíků, tajně kouřily, pily alkohol a chodily převážně v ušmudlaném černém oblečení. To všechno naše rodiče šíleně štvalo. Zakazovali nám to a nedalo se o tom s nimi vůbec mluvit. Navíc měli příšerný vkus a neměli pochopení pro hudbu, kterou jsme nonstop poslouchaly na kazetách, přetáčených ve škole o přestávkách na pastelce, abychom walkmanu šetřily tužkovky. Puberta v devadesátkách se nesla ve znamení revolty vůči rodičům, vzpomínáme s Marií, Renatou a Janou. Rodiče nám lezli na nervy, protože nám připadali příšerní, a to samé si mysleli oni o nás.

Naše generace rodičů dnešních teenagerů se ze své puberty chce poučit. Chce vychovávat děti s větším porozuměním, než rodiče vychovávali nás. Chceme svým dětem ideálně dělat takové o něco starší kámoše. Naslouchat jim a chápat je. Maximálně je tolerovat, uznávat a podporovat. Ne všichni samozřejmě, ale pokud lze hovořit o trendu, tak ten je nastavený takhle. Renata svému synovi v jeho patnácti letech nabídla pivo, k jejímu překvapení jej však „vypil jen ze slušnosti“. Jana se svou stejně starou dcerou kouřila jointa. Marie se se svou dcerou otevřeně baví o menstruaci. Věci v době naší puberty téměř třicet let zpátky jen těžko myslitelné. 

Chceme to našim dětem usnadňovat, ale možná jim to tím spíš komplikujeme. Vymezení se vůči prostředí, které vás chápe nebo se vás o tom spíš všemi způsoby snaží přesvědčit, je mnohem obtížnější než rebelovat proti rodičům, „co nic nechápou“. A součástí dospívání je vzpoura. A tak naštvání, které se nedá nasměrovat ven, člověk obrací dovnitř proti sobě samému.