Pražská lopata

Debaty na téma voleb naštěstí již nejsou bezvýhradně tím, čím se vyznačovaly povolební reflexe před lety – variacemi na téma populismu jako epidemie zombíků, s nimiž se musí hlavně zatočit a na jejichž původ se nikdo neptá, protože odpověď je předem jasná: někde se nakazili blbostí. Dnes se naštěstí hlasy voličů pro strany typu Ficova Smeru spojují i s jevy, jako je nerovnost, nesplněné sliby či zklamaná očekávání.

To si říkám, zatímco v pražském Centru pro umění a ekologii Kafkárna poslouchám přednášku víkendového ekofeministického sympozia. Jedna z účastnic vypráví o queer zahradě, kterou buduje ve vesnici nedaleko Kyjova jako bezpečný prostor pro místní queer komunitu. Za hlavní problém svého projektu pak označuje exkluzi ostatních lidí, protože vytvořit v zahradě „safe space“ pro queer lidi dle ní znamená, že nebude cílena na heterosexuály, „v jejichž blízkosti se queers necítí dobře“ a heteros „tam nejspíš beztak nedorazí, protože budou mít pocit, že místo není pro ně“.

Myšlenkami jsem zpátky u slovenských voleb. Strana Progresivní Slovensko téma genderu a sexuální orientace ve svém volebním programu zmiňuje ještě před řešením důsledků klimatické změny či bojem proti dezinformacím a taková prioritizace funguje pro mnohé voliče jako stopka. Důraz na téma genderové identity vylučuje nízkopříjmové, obvykle konzervativnější voliče, přičemž to celé se nevyčerpává otázkou, zda to stojí za to.