Bez vztahu se dobře učit nedá

Bylo pár dní po začátku letošního školního roku a mladá učitelka Markéta Popelářová se jen tak zběžně zeptala svých žáků, jak se po prázdninách mají a jaké ty dva měsíce volna byly. V zásadě banální otázku doprovodila obvyklou průpovídkou: „Já vím, že se vás na to ptá každý, ale…“ Po chvilce ticha se ovšem ukázalo, že každý se na to rozhodně neptá. Němčinářka a učitelka občanské výchovy byla dokonce první, kdo svým žákům druhého stupně základní školy tuhle otázku položil.  

Děti prostě naskočily do obvyklého vzdělávacího koloběhu, jako by léto bylo jen trochu delší víkend. Je to pochopitelné. Času je málo, osnovy jsou nabité. Jestli se mají děti něco naučit, na průpovídky není čas a je potřeba „jet“ – jak zní zažitá pedagogická mantra. I Markéta Popelářová má za to, že „jet“ je potřeba, jenomže bez obdobných průpovídek a „lamačů ledu“ to podle ní nejde. „Neznám jiný způsob, jak zařídit, aby se děti ve třídě cítily bezpečně. A pokud se necítí bezpečně a pohodlně, nedokážou se skutečně učit,“ říká.

Není to zásadní novinka v pedagogické teorii a každý kantor ji slyšel při svém vzdělání. V době, která je mnohem citlivější vůči psychickým problémům a těžkostem než kterákoli předtím, ale získává schopnost převést ji do praxe na naléhavosti. Učitelé, kteří chtějí a umějí ve třídě takové prostředí vytvořit, jsou žádaným, možná nezbytným artiklem. A zdá se, že jich přibývá.