Koncem osmdesátých let nakreslil Vladimír Jiránek karikaturu, na níž rozčilený chodec třepe za klopy kolemjdoucím turistou, jemuž se kolem krku houpou foťáky, a huláká něco jako: „Kolikrát to mám opakovat. Střední. Ne východní, střední Evropa.“ Tady v Česku býváme hákliví na svoji zeměpisnou polohu.
S několika kolegy z různých států teď píšeme kapitolu do zprávy OSN o stavu životního prostředí. Dostali jsme na starost část světa, kterou tvoří zhruba všechno mezi Prahou a Vladivostokem. Kartografové Spojených národů jí samozřejmě říkají východní Evropa. Kromě ní mají také škatulku Western European and Other States. Patří do ní země, které byste tam nejspíš čekali, a – protože to by na globální region nestačilo – nádavkem ještě Turecko, Izrael, USA, Kanada, Austrálie a Nový Zéland. Nejenže takové členění nedává smysl geograficky ani kulturně. Navíc komplikuje práci. Při psaní mi došlo, nakolik se běžná realita zemí sbližuje členstvím v EU. Řeší podobné starosti a mají podobná pravidla. Rozhodit je do dvou kapitol se ukazuje jako příšerně nepraktické. A platí to i pro sousedy jako Švýcarsko, Norsko, Ukrajinu nebo Británii, kde z velké části kopírují unijní legislativu.
Nicméně politická epizoda, která trvala čtyřicet let a skončila skoro před pětatřiceti, se lidem kupodivu usadila v hlavách natolik pevně, že se kvůli ní uchýlí k nejkrkolomnějším konstrukcím. Přitom už neplatí ani ekonomicky. V bohatství na jednoho obyvatele přepočteném podle kupní síly je rozdíl mezi Českem a Británií poloviční než vzdálenost Británie od Německa – anebo také Česka vůči Maďarsku. Kudy přesně má vést hranice a proč? Asi se vracíme do předválečných dob, kdy Evropa mívala chudší a bohatší země, ale nikoli dva zřetelné bloky.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu