Loni v srpnu byla ještě v plné síle. Nakladatelství Arbor Vitae jí zrovna vydalo velkou monografii od kunsthistorika Karla Srpa, a tak jsme si nad knihou sedli na terase kavárny Adria, kam Jitka Svobodová ráda chodila. „Člověk nemá dělat umění, má dělat to, co ho oslovuje. Jde hlavně o to, aby ty jeho věci držely v čase,“ uvažovala tehdy nahlas první dáma české kresby s tím, že víc si řekneme letos na jaře, až se otevře její retrospektiva v Galerii hlavního města Prahy.
Když se letos v polovině dubna projekt Za hranou viděného připravený kurátorkou Helenou Musilovou v Městské knihovně v Praze otevíral, Jitka Svobodová už na tom nebyla dobře. Na delší povídání neměla v jednaosmdesáti letech po zdravotních komplikacích sílu a minulé pondělí ve čtyři ráno mi Karel Srp napsal smutnou zprávu: „Dnes umřela Jitka Svobodová, prosím, když tak si vzpomeňte.“ Velmi rád.
Druhý život použitých věcí


„Měla jsem obrovskou fyzickou kondici,“ popisovala loni bývalá vášnivá jezdkyně na koni, jak je možné, že se s ní i po osmdesátce pravidelně potkáváme na výstavách současného umění. Nebyl to úplně dobrovolný trénink.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu