O jedné omluvě

Velké věci se někdy dějí nenápadně. Na okraj summitu EU s Afrikou minulý týden v Bruselu vzal šéf belgické vlády Alexander De Croo premiéra Konga do obce Tervuren kousek za městem. Tam, uprostřed velkolepého Afrického muzea, mu řekl, že mu předává inventář s 84 tisíci předměty, tedy většinu muzejní sbírky, které Belgičané vyvezli z jeho země během kolonizace Konga na konci 19. a v první polovině 20. století. „To, co bylo ukradeno, nám nepatří,“ řekl stručně De Croo po boku Jeana-Michela Samy Lukondeho.

Slova belgického premiéra okamžitě obletěla svět. Ne pro samotné sdělení, ale pro ten fakt, že je řekl zástupce Belgie. Ta je totiž zemí, kde jsou nůžky mezi hrůznou minulostí státu a vyrovnávání se s ní jedny z nejrozevřenějších.

Belgické Kongo bylo dlouho majetkem krále Leopolda II. a během této soukromé kolonizace zemřely nebo byly zmrzačeny v důsledku otrocké práce miliony Konžanů. Genocidní řádění Leopoldovy armády v Kongu vystihuje známá černobílá fotka mladého Afričana, jak sedí na zápraží domu a dívá se na pohozené useknuté končetiny své pětileté dcery na zemi před sebou, protože nesplnil kvótu při sklizni kaučuku (dcera byla nejdříve zmrzačena a poté zabita).

Leopoldova krutovláda v Kongu vyvolala pozdvižení a protesty ještě za jeho života a poté v několika vlnách v průběhu 20. století. Na samotnou Belgii mělo zřejmě největší dopad americké hnutí Black Lives Matter, v jehož důsledku se v USA a v Evropě strhávaly sochy historických vůdců spojených s rasismem a…