Věda jako svíce v temnotách

Ta kniha od Carla Sagana vyšla dávno, četl jsem ji kdysi s nadšením a se skepsí. Hlavní myšlenka je jasná. Boj proti pověrám, proti dezinformacím, věda jako svíce v temnotách, jako náboženství rozumu odhalující Pravdu.

Jenomže já jsem žil na opačné straně železné opony. Studoval jsem genetiku a byl studentem jedné z prvních generací, kdy se genetika vůbec studovat mohla. Genetika bývala buržoazní pavěda sloužící zájmům amerického imperialismu, učili mě profesoři, kteří se ještě osobně setkali s Trofimem Denisovičem Lysenkem. Mluvili o klasu s neobyčejným počtem obilek, který prý chovali ve skle jako svátost. Později skříňku otevřeli a zjistili, že obilky byly dolepeny lepidlem. Vzpomínali, jak Lysenko nadojil před očima užaslé komise mléko s vysokým obsahem tuku. Krávy totiž předtím nakrmil máslem. Lysenko byl v letech 1940–1965 ředitelem Ústavu genetiky Akademie věd SSSR. Olga Borisovna Lepešinská „objevila“, že buňky vznikají z nebuněčné „živé hmoty“, oponenti byli likvidováni. Nikolaj Vavilov, genetik, který mohl Rusko zachránit od hladu, zemřel v gulagu v roce 1943. Tohle byl ve své době ve světě za železnou oponou hlavní směr vědy; publikace, které podporovaly názory Lysenka a Lepešinské, byly přijímány do tisku, jejich autoři jmenováni profesory, ostatní publikace byly odstraňovány spolu se svými autory. Tak to bylo.

Jindy, uvádí S. J. Gould, zhruba koncem 19. století, v USA všichni věděli, jak to je s rasami a kdo je nejinteligentnější. Výsledky vědeckého bádání…