Dveře se otevřou…

Před branou věznice Jiřice, ležící v hlubokém lese, stojí hlouček žen a dětí. Vypadají nadšeně, protože dnes je Den dětí a oni se setkají se svými otci. Vedle mě stojí dvě ženy s asi pětiletou holčičkou v maličkých brýlích. „Jsme sociální pracovnice z dětského domova. Chceme, aby viděla, že není sama. Snad se její otec bude víc snažit, aby se mohl postarat o své dítě.“ Holčička se stydlivě usmívá a pevně se drží ruky jedné z žen. Stranou stojí vychovatelka a mluví s mladou ženou s ohnivými vlasy, která drží za ruku svoji miniaturní zrzku. „Nebojte se, už se na vás těší. Hodně jsme o tom mluvili. Je připraven, jen buďte v klidu,“ ujišťuje. Zrzka jen skepticky zavrtí hlavou.

Držím malé ruce svých dvou vnoučat. Jsou nadšené, že uvidí tátu, a na nic se neptají. Nevšímají si ostnatých drátů ani pečlivých rentgenových kontrol.

Je zde dvanáct rodin pro dvanáct vězňů, kteří si tuto odměnu zasloužili tvrdou prací a dobrým chováním. Dvanáct z téměř šesti set vězňů. Vychovatelka vydá pokyn k přesunu, všichni jdou těsně vedle sebe. Někdo se otočí a radostně vykřikne. Asi sto metrů za námi jde dvanáct mužů – otců, synů, manželů. V civilním oblečení energicky a radostně poskakují. Děti se otáčejí, nesmíme se zastavit, jdeme pozpátku a hledáme své blízké. Vizuální kontakt je tak silný, až je hmatatelný, je jako zářící síť zelených paprsků osvětlujících les.

V areálu otevřené věznice se všichni zastaví a sotva se ovládají. „A teď běžte, děti,“ vyzve je vychovatel po krátké řeči. Ticho protne jásot, děti se vrhají otcům do náručí a šťastně se k sobě tisknou. Tvrdé tváře vězňů se uvolní, v očích se jim objeví slzy dojetí. Děti a jejich otcové pak hrají hry, štafety, mlsají, děti vyprávějí své zážitky, otcové pozorně naslouchají. V pozadí hraje kapela biblické písně o odpuštění. Nakonec se hukot uklidní a rodiny si sednou do trávy.

„Momo, dnes se přede mnou otevřela brána vězení a objevil se nedozírný les. Byl jsem téměř u vytržení z pocitu, že se to jednou stane. Dveře se otevřou!“ říká můj syn zasněně. Už není bezstarostný chlapec, vidím dospělého muže a uvědomuji si, že to bude jeden z jeho nejsilnějších zážitků. Jednoho dne z toho bude čerpat sílu.

„Váš syn má skvělé chování. Učí vězně finanční gramotnosti a angličtině, vykazuje všechny známky napraveného občana,“ chválí ho velmi krásná vychovatelka. Ptám se , jak je možné, že žena s tak zářivým vzhledem pracuje v tak ponurém prostředí. „Zajímají mě lidské příběhy. Mám radost, když se člověk změní, když odejde a nevrátí se,“ odpovídá. Před pár lety v mužských věznicích byli vychovateli jen muži. Teď jsou výsledky lepší. Ženy jsou chápavější, empatičtější a mají jiný pohled na věc. „Rozhodně věřím ve druhou šanci!“ dokončuje zaníceně.

Vedle na dece leží zrzka s malou dcerkou a holohlavý chlapík s rudým plnovousem Barbarossa. „Tak co, půjdete ho znovu navštívit?“ zeptá se mladá vychovatelka zrzky. „Ano… jistě… rádi,“ odpoví vřele, Barbarossa se šťastně usměje, dcerka mu vyskočí na záda a položí mu své malé pihovaté ruce na holou lebku.

Čas rychle plyne. Najednou začíná vyhlašování vítězů štafety a všem dětem se rozdávají dárky. Objemné tašky plné pokladů – lega, barbíny, hry, hračky, které tyto děti nikdy nemohou mít. Dětské oči září radostí, děkují svým otcům a v pozadí se spokojeně usmívají organizátoři akce. Naplňuje mě silný pocit vděčnosti.

Zazní rozkaz k odchodu. Všichni se k sobě tisknou jako před dlouhou cestou. Objímám je všechny tři najednou.

Muži se vzdalují. Jdou v zástupu pozpátku udržujíce oční kontakt a celý les se znovu rozzáří zelenou sítí pohledů. Sledujeme je, dokud nezmizí za stromy. Všichni mlčíme, jedna z organizátorek pláče: „Nikdy si na to nezvyknu,“ vysvětluje.

Autorka je spisovatelka a publicistka.