Rány, které čas neuzdraví

Neviděl jsem nikdy nic strašnějšího. Poprvé jsem to zažil sám před dvěma lety, v přítmí krypty, a bylo jisté, že sem musím vzít studenty. Pak přišla pandemie, a tak až teď. Ano, bereme každý rok padesát studentů medicíny do Osvětimi-Březinky, dlouhá prohlídka, pak přednáška o lékařských experimentech na vězních. Letos poprvé, už hodně pozdě večer, unavení ze zimy, ale hlavně z té rychlé sekvence dojmů a informací, ještě nezpracovaných, nedaleký františkánský klášter a v něm Labyrinty, výstava obrazů Mariana Kołodzieje.

Kołodziej se dostal do Osvětimi prvním transportem, s vytetovaným číslem 432, následně byl převezen do jiných táborů, pak zpět do Osvětimi, kde byl v červnu 1941 na stejném nástupu, ve kterém Maxmilián Kolbe, číslo 16670, vyměnil svůj život za život jiného vězně. Pak v jiných koncentračních táborech až do konce války. Přežil.

Kołodziej, jako mnozí jiní, nikdy nikomu nic neřekl, ani jedno slovo o tom, co zažil, vytěsněné vzpomínky, padesát let. Pak přišla mrtvice, ochrnutí poloviny těla a lékaři mu doporučili cvičit prsty – a Kołodziej začal kreslit, miliardy drobných čárek tužkou, jako terapie. Kreslil až do své smrti v roce 2009, znovu a znovu. Kreslil, co vyvrhlo sklepení duše, nahé lebky, světy zbavené hodnot, vychrtlé postavy, kosti, moře prázdných misek na jídlo, a ano, ani jedna nacistická uniforma, místo nich běsi, boschovské ďábelské postavičky, šílenství postapokalyptického světa. Někdy trochu Goya, šílené vždy, časté Kolbeho portréty a…