Boj o vodu na Trojmezí: Česko (prozatím) vyhrálo spor o Turów

Aktualizace: Těžba v dole Turów, ohromné jámě kousek za českými a německými hranicemi u Chrastavy a Žitavy, musí okamžitě přestat. Soudní dvůr Evropské unie to Polsku nakázal předběžným opatřením, čímž vyhověl české vládě. Ta žalovala polskou stranu kvůli plánům státní energetické firmy PGE, jež chtěla pokračovat v těžbě hnědého uhlí pro přilehlou elektrárnu. Česká vláda argumentovala tím, že hloubení dolu připravuje obyvatele českého příhraničí o vodu, nemluvě o znečištění ovzduší při těžbě a následném spalování. Tuzemští i zahraniční experti jí dávali za pravdu, ale polský stát všechny námitky ignoroval a v těžebních plánech urychleně pokračoval.

Elektrárna Turów je důležitou součástí polského energetického mixu, vyrábí skoro deset procent polské elektřiny - a je i zdaleka největším zaměstnavatelem v cípu jihozápadního Polska. Definitivní rozhodnutí unijního soudu, zda je tamní těžba skutečně tak škodlivá, že je proti unijnímu právu, se očekává v řádu měsíců. Není to poprvé za poslední roky, kdy se Polsko dostalo do střetu s bruselskými ekologickými regulemi. Před třemi lety došel Soudní dvůr k tomu, že nelegální byla těžba dřeva v Bělověžském pralese na východě země. U příležitosti soudního rozhodnutí odemykáme následující text, který mapuje rozšiřování dolu na hranici Česka a Německa. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem:

Jeden z největších dolů ve střední Evropě, polský Turów, se bude rozšiřovat. Chybí už jen jediné razítko. A to polské úřady s největší pravděpodobností udělí toto pondělí. K radosti Poláků, nelibosti Němců a odporu Čechů. Němcům přibude ve vzduchu prach a znečištění. Čechům to samé, ale navíc se jim obrovitá šedá jáma připlazí na tři sta metrů k nejbližším domům, přinese hluk a s velkou pravděpodobností při tom spolkne prameny pitné vody pro desítky tisíc lidí. Polákům zůstane práce a důležitý, byť špinavý zdroj elektřiny. Co z toho bude dál, nelze s jistotou říct. Jeden z nejzajímavějších příběhů sousedského soužití na pomezí tří středoevropských států vstupuje do nepředvídatelné fáze.

Jejich území, jejich drzost

Na mapě vypadá okolí polského městečka Bogatynia jako kapsa vklíněná mezi české a německé země. Pěšky by se dala celá obejít za den, autem objet za hodinu. Se zbytkem Polska ji spojuje jen tři kilometry úzký krček, a velkou část jejího území zabírá lom Turów, jeho výsypka a obrovský areál elektrárny, která zdejší hnědé uhlí pálí a mění na elektřinu. Poválečné překreslení středoevropských map tomu chtělo tak, že nejlepší výhled na elektrárnu je z německého městečka Hirschfelde a nejlepší výhled na samotný lom zase z české osady Uhelná na návrší těsně u hranice.

Tvoří ji sotva čtyřicet stavení a mezi nimi jsou nejvýraznější dva hrázděné domy. Jeden je novostavba, druhý je zrekonstruovaný, v tom druhém bydlí Milan Starec s mladou rodinou. Přistěhovali se sem před třemi lety. Před třemi lety také polský státní energetický koncern Polska Grupa Energetyczna (PGE) oznámil, že pokud se od polských úřadů podaří získat všechna povolení, lom se bude rozšiřovat a těžba prodlužovat. Do roku 2044 – a jediný směr, kam lom může zamířit, je k české hranici. Jsou tu nevytěžené zásoby a je zde ještě několik stovek metrů polského území k zabrání. Lom bude mířit domům v Uhelné přímo v ústrety.

Z Milana Starce, obchodního ředitele liberecké firmy, která prodává zdravotnické pomůcky, se tak nejprve stal expert na úřední dokumentaci. Snažil se z českých i polských zdrojů zjistit, jak přesně takové rozšiřování může vypadat, jaké jsou varianty. Marně, české úřady žádné přesné informace neměly a Starec nepochodil ani u PGE, kterou oslovil přímo. Všechno se vyjasnilo 30. dubna loňského roku, kdy polští energetici zveřejnili studii o dopadu rozšiřování lomu na životní prostředí. Tu potřebují k tomu, aby získali potřebná povolení. Vyplynulo z ní, že státní firma má v úmyslu provést tu pro obyvatele Uhelné nejhorší variantu. Lom se rozšíří až k samé státní hranici a mezi okny a zahradami osady a okrajem lomu nebude žádná bariéra.

Následně se ze Starce stal obražeč nejrůznějších setkání starostů a regionálních politiků a poté, co s pomocí nevládek napsal v září otevřený dopis ministru životního prostředí Richardu Brabcovi – žádal v něm, ať jeho ministerstvo začne proti polským záměrům oficiálně protestovat, což do té doby neudělalo –, trochu i mediální hvězda. V jeho domě se v posledních týdnech střídají novináři ze všech tří zemí. Což mu nevadí, kvůli publicitě a veřejnému tlaku na české i polské úřady to všechno dělá. Zároveň to ale znamená, že jedinou tváří a tahounem celého odporu českých občanů proti rozšiřování lomu je on sám a jeho soused Dan Gabryš, architekt a obyvatel vedlejší hrázděné novostavby. Nikdo jiný z místních, kterých se případné problémy přímo dotknou, se za svůj zájem nepere. „Podpis pod petici je maximum, co je tu možné od lidí chtít,“ říká Starec, jehož petiční výzvu ministru životního prostředí, aby proti plánům polských partnerů protestoval, podepsalo pět tisíc lidí z okolí.

Požadavky a stížnosti místních, za něž Starec mluví, jsou jednoduché. Rozšířený lom znamená víc znečištění ovzduší pro všechny, pro některé trvalý a neradostný výhled na těžební práce. Už v osmdesátých letech tady kvůli přílišné hloubce přeshraničního lomu zmizela voda z mělkých studen. Lidé v některých vesnicích v okolí už dost vody nemají, a dokud se nepostaví nová vodovodní soustava, mít nebudou. Uhelná má zatím štěstí, přímo na jejím území je šedesát metrů hluboký vrt, který zásobuje ji, nedaleký Hrádek nad Nisou a další vesnice. Právě tenhle vrt je podle českých expertů v ohrožení a voda v něm kvůli rozšiřování lomu velmi pravděpodobně klesne či zmizí. O jediný nebo podstatný zdroj vody by přišlo pětadvacet tisíc lidí.

„Ztráta vody a čistota ovzduší jsou podle mě racionální a věcné námitky, a zvlášť absurdní to je, když jde o uhlí – o mrtvý zdroj energie,“ argumentuje Starec. „Poláci na nás ovšem, slušně řečeno, po celou dobu úplně kašlali,“ dodává.

Hejtman Libereckého kraje Martin Půta, který se mnoha jednání účastnil, volí mírnější slova. „Některá jednání byla divoká, některá korektní,“ vzpomíná. „Faktem ale je, že investor, PGE, nebral naše obavy a návrhy vážně. Jeho postoj byl, že nic, před čím varujeme, se nestane, a kdyby náhodou ano, máme se ozvat, můžeme se bavit,“ říká s tím, že to nepovažuje za sousedskou vstřícnost.

„S tím lomem jsem se smířil, že tam je,“ říká Milan Starec, „ale rozšířit ho na vzdálenost metr od hranice už pokládám za jistou bezohlednou drzost.“ Odehrálo se jedno zdvořilostní setkání s vedením dolu přímo v Uhelné, kde dostal Starec nezávazný slib, že směrem k jejich vesnici vznikne nízký val. Polská strana nepočkala na vypořádání připomínek českého ministerstva a rozšiřování dolu schválila.

Český stát si na takový postup stěžuje u Evropské komise, zažaluje Polsko u Soudního dvora EU, čeští europoslanci apelují v Bruselu, Liberecký kraj se snaží napadnout rozhodnutí u polského správního soudu. Spor se tak dostává na bruselskou úroveň a rozhodně nekončí. Pokud Polsko skutečně porušilo unijní regule, mohlo by zaplatit vysoké pokuty. Rozšíření lomu to však nezastaví a zřejmě v tuto chvíli ani podstatně nezbrzdí. Polsko je pevně rozhodnuté Turów vytěžit, a pokud toto pondělí přibude do jeho šanonu i poslední formalita, neprodleně s tím začne.

Máme jen tohle

Jednu z částí Bogatynie tvoří meziválečná dělnická kolonie úhledných cihlových domů, bezprostředně za nimi rostou do výšky mnoha desítek metrů komín a baňaté chladicí věže. V jiné části města je možné si ve zdejším sportovním centru zahrát kopanou na dvou obecních fotbalových hřištích. Špatně mířená, zato silná střela znamená míč navždy ztracený za plotem lomu a mezi jeho prašnými účelovými cestami, které ke sportovnímu centru přiléhají. Lom a elektrárna jsou středobodem zdejšího života. Zaměstnávají pět a půl tisíce lidí. Bogatynia, která se táhne podél východní a severní hrany lomu, má obyvatel osmnáct tisíc. Kdo není dítě, důchodce nebo nepracuje ve službách, pracuje tam.

Grażyna Wojtkowska také, v administrativě. Pěstěná padesátnice právě vyšla z kadeřnického salonu na hlavní ulici kolonie, pojmenované po národním bardovi Adamu Mickiewiczovi. V lomu či elektrárně jako technici či inženýři pracují také její manžel i dva synové. Jen dcera Bogatynii opustila a odstěhovala se do Vratislavi, nejbližšího polského velkého města.

„Jsme samozřejmě všichni rádi, že lom a elektrárna budou fungovat dál. Není tu žádná jiná práce, všechno je daleko. Nedalo by se tu žít,“ říká Grażyna Wojtkowska, jejíž rodina se do bogatyňské kapsy přistěhovala v šedesátých letech, když začala elektrárna pracovat. Stížnostem z české strany zčásti rozumí – uhlí tu sice dává všem živobytí, ale pohled zblízka na jeho dobývání není ani hezký, ani zdravý. „Nedá se ale nic dělat,“ krčí rameny paní Grażyna, „tak jsou nakreslené hranice, je to polské území. Uhlí je potřeba kvůli elektřině. Někoho to bude obtěžovat, a to mě mrzí, ale nedá se nic dělat.“ Co se týče výtek o úbytku vody, dobře informovaná úřednice odkazuje na polskou studii, podle níž na české straně voda díky zdejším geologickým podmínkám nezmizí, a PGE se navíc zaštiťuje zvláštní technologií, která riziko ještě zmírní (podle české strany je studie nepřesná a technologie fungovat nebude). „Takže to ani s tou vodou na české straně nebude tak hrozné,“ uzavírá.

Nadšení nad rozhodnutím dolovat ještě dalších pětadvacet let neskrývá vcelku nepřekvapivě ani trojice třicátníků, kteří mají právě volný den a část z něj tráví u stánku s pivem známé značky Tyskie nedaleko hlavního vchodu do elektrárny. V té nepracují, jsou zaměstnáni v lomu, ale z bytovek ve stínu chladicích věží to sem mají pár kroků. „Znamená to práci, pro nás tři to znamená práci až do důchodu, jestli se bude dolovat ještě pětadvacet let,“ říká jeden z nich, který se představuje jako Michał. „Až zmizí lom, zmizí Bogatynia, všichni se odtud odstěhují. I já bych se odstěhoval, jsem tady přitom doma,“ dodává druhý z trojice Piotr. „Co vlastně Čechům vadí? Pár let tu bude lom, pak to zaplaví voda, budou mít výhled na velké, krásné jezero. Všichni se odtud odstěhují, i kluci tady, jen já tady zůstanu, koupím si parník a budu námořník,“ nabízí svým způsobem realistickou vizi budoucnosti třetí ze skupiny, také Piotr, který už ovšem pije své čtvrté pivo. Všichni tři se shodují na tom, že české námitky jsou zčásti neoprávněné a zčásti na ně polská strana nemusí brát ohled. „Tady nejde jen o nás, co by bez Turówa dělal zbytek Polska?“ ptá se řečnicky Michał.

Odpověď zní, že by zbytek Polska musel každý den na dvě a půl hodiny zhasnout. Dnes Turów zajišťuje necelou desetinu polské spotřeby, ale PGE přistavuje nový blok a význam elektrárny ještě vzroste. V polské veřejné debatě není na Turówu zdaleka shoda. Především ekologické organizace protestují proti zdroji, který je nejšpinavější v Polsku, osmý nejšpinavější v Evropě (čtyři příčky před českým rekordmanem, elektrárnou Prunéřov) a jde přímo proti současnému boji proti klimatické změně. Polská politická reprezentace za ním ale stojí. Na podzim Bogatynii navštívil prezident Andrzej Duda a poděkoval zdejším horníkům za jejich práci, protože „těžit uhlí je služba Polsku“.

A víte, že mi to nechybí

Celému zdejšímu kraji, kde jsou největší města Bogatynia, německá Žitava a český Hrádek nad Nisou, se díky geografické podivuhodnosti říká Trojmezí. Po našem vstupu do schengenu to bylo právě tady, kde premiér Topolánek se svými protějšky Angelou Merkel a Donaldem Tuskem řezali hraniční závory. Celnice zmizely, hranice ne. Lesní cesty končí na neviditelné hraniční bariéře. V Oldřichově na Hranicích, rozdělené hraniční vesničce, může chodec přeskakovat mezi státy, jak se mu zlíbí. Auta už tak snadno neprojedou, protože silnice jsou zahrazené závorami. Stejná neviditelná zeď pořád stojí mezi Polskem a Německem.

Nejblíž k lomu a elektrárně má město Hirschfelde. Žije tady patnáct set lidí. Od Bogatynie ho dělí třicet metrů řeky Lužická Nisa, jejíž břehy spojuje železný most. Tak rozpadlý, že po něm nejde přejít. Místo dvou minut pěšky je do Bogatynie nutné jet z Hirschfelde oklikou dvacet minut autem.

„Upřímně, nikdy mě nenapadlo tam jet,“ kroutí hlavou Jürgen Berger, čtyřicetiletý truhlář, když nakupuje v jediném hirchfeldském supermarketu na kraji městečka. Bogatynia přes svou omšelost a chudý vzhled nabízí supermarketů velký výběr, je v ní i jedna výstavní restaurace, a jak napovídá procházka po bogatyňském hřbitově, leží tu i předci mnoha lidí z dnešní německé strany. „No, to všechno je pravda, ale já přesto musím říct, že mi přímé spojení s okolím elektrárny nikdy nechybělo,“ směje se Berger, který stejně jako jiní hirchfeldští usedlíci najde všechno nutné v blízké Žitavě.

Pro polské energetické plány má Jürgen Berger pochopení. „Tady se těžilo uhlí odjakživa. Lidé jsou na to zvyklí. Nejsem nadšený, že se to bude rozšiřovat, škodí to zdraví. Ale nepřekvapuje mě to, čekal jsem to. My Němci jim můžeme jen máloco vyčítat, sami jsme měli několik takových lomů u hranic. A plánované rozšiřování, co vím, pro nás tady nic moc nezmění.“

Beata Haupfer si z lékárny na náměstí nese léky na nachlazení a k polskému dolování je o poznání méně vstřícná. „Nás se to prý dotkne míň než Čechů, ale zplodiny létají všude, hranice nehranice. Podle mě je to skandál, vždyť žijeme ve 21. století. Nemám čas se té věci podrobně věnovat a mám jenom povšechné informace, ale doufám, že i my nějak protestujeme, nebo Čechům alespoň pomáháme,“ říká.

Němečtí sousedé skutečně protestují a v omezeném rozsahu Čechům pomáhají. „Jsme v kontaktu, dlouhodobě se žitavským primátorem,“ říká hejtman Půta. „Pomáhají nám, ale mnoho energie tomu nevěnují, a úplně právem. Jde to trochu mimo ně. A také – když se v osmdesátých letech tenhle lom rozšiřoval směrem k Německu, Češi jim tehdy nijak nepomohli. Byla to jiná doba, jiné státy, ale stejně by bylo nefér teď z německé strany něco velkého čekat,“ dodává hejtman.

Zatím žádná prohra

„Porážka? Porážka to není,“ říká Milan Starec ve svém domě v Uhelné. „Porážka to bude, pokud se důl zavře až v roce 2044 a nám se do té doby nepodaří dosáhnout ničeho,“ dodává. Na mysli má hodně věcí – každý měsíc, o který se provoz lomu zkrátí, pro něj bude dobrý. Stejně jako každý měsíc, na nějž by se kvůli stížnostem a žalobám české strany práce zastavily. Hodnota nemovitosti, kterou odkáže dětem, s rozšířením dolu klesne o desítky procent. PGE by tedy podle Starce mohla postižené obyvatele Česka kompenzovat. Za padesát let, podle revitalizačních plánů, se možná skutečně pod Uhelnou bude blyštět velikánské jezero, do té doby ale Starcovi svůj pozemek, jak hádá vůdce českého občanského odporu, nebudou moci nikomu prodat. Anebo by podle Starce mohli polští těžaři přispět radnicím na české straně na stavbu vodovodní sítě, pokud dojde na varování českých expertů a z českých vrtů zmizí voda. „O tohle všechno se budeme dál snažit,“ říká. Právě k polské pomoci s financováním vodovodní sítě, kterou bude kvůli lomu nejspíš nutné postavit dřív, než má kraj v plánu, chce své síly napnout i hejtman Martin Půta.

A ještě jeden podstatný boj Milan Starec neprohrál. Uprostřed osady stojí patník, na jehož stranách jsou namalovány vlajky – česká, polská a německá. „Neříkám, že to je vždycky snadné, ale na své polské sousedy jsem nezanevřel. Jasně, často jsem naštvaný. Ale díky posledním pár měsícům jsem si na polské straně udělal spoustu kontaktů. A proto už to neberu tak, že bojujeme s Polskem. Bojujeme s velkou firmou. V Bogatynii jsou hlupáci i lidé, kteří cítí nějakou zodpovědnost za svoje okolí,“ říká. „Jako všude.“