Žádné kotce ani oddělené výběhy, ale rozlehlý pozemek, kterému vévodí jurta. Tady žijí psí senioři, kteří by kvůli věku už jinde domov nenašli. A taky kočky, vysloužilí koníci či zachráněné slepice z velkochovů. „Se smrtí máme dohodu. Toleruji ji,“ říká osmatřicetiletá Jana Hrstková, která hospic Psí cesta František ve vesničce Karhule blízko Vlašimi založila.
Máte za sebou úspěšnou kariéru právničky a ekonomky s vlastní prosperující firmou. Vy jste ale svůj život obrátila naruby – z Brna jste se přestěhovala na polosamotu, bydlíte v jurtě, pečujete o stará a nemocná zvířata… Jak se taková otočka přihodí?
Většina žije tak nějak podle přání a očekávání druhých. Všichni to známe – tlak rodiny, partnera i okolí na to, abyste byli úspěšní, vydělávali hodně peněz, platili hypotéky atd. Přitom se i přes rodinné a finanční zázemí lidé cítí vnitřně nespokojení, ale mají strach to změnit – říkají si, že až děti dorostou, až splatí půjčky…
Já jsem vedla personální agenturu a klientů jsem se vždycky ptala, co je baví dělat – a proč to nedělají. Když přišla chvíle, kdy jsem měla zdravotní komplikace a k tomu se rozešla s partnerem, tak jsem otázku, čí a jaký život vlastně žiju, začala klást i sama sobě. A rozhodla se pro změnu vlastně velmi ironickou – v tomto životě chci žít život podle sebe, tedy v lásce a klidu.
Proč je onou změnou zrovna psí hospic? Nepodléhat tlaku zvenčí se dá i jinak, třeba na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu