Nekonečnou tajgou se plahočíme ve vlaku Transsibiřské magistrály. Vlak jede pomalu a nad každým spojem kolejí potichu zarachotí: „Tadam!“ Cesta tímto vlakem nutí člověka k meditaci. Jede sedm dní a nezastavuje častěji než jednou za deset hodin. Za okny se míhají řady stromů, chatrče a planiny. Vlak je takovým malým městem na kolech, se svým vlastním řádem a rituály. Lidé, kteří spolu sdílejí prostor vagonu, si během cesty navzájem vyprávějí své životní příběhy.
Cesta tímto vlakem člověku pomůže pochopit velikost Ruska. Lidé urazí za den vzdálenost mezi Prahou a Paříží, přitom však jedou navštívit babičku na chatu. Absence signálu a neznalost ruštiny mě nutí pohroužit se do vlastních myšlenek.
S kamarádkou a producentkou Augustínou jedeme z Permu zpět do Moskvy. V hlavním městě Sibiře totiž promítali náš film Poslední šichta Tomáše Hisema. Když jsme na festival dostali pozvánku, hodně jsem se podivil. Dokumentární filmy nás obvykle provokují ke kritickému myšlení – a to snad v Rusku nejde. Nebo ano? Tento festival je navíc placen oficiálně z peněz ministerstva kultury, nejedná se tedy o nezávislou akci.
O Rusku slýchám od svého dětství a kromě svého spolužáka Zaytseva z gymnázia, který nás všechny během puberty naučil pít alkohol, s ním nemám žádnou přímou zkušenost.
Také název festivalu Flahertiana je zarážející. Robert Flaherty byl totiž americký průkopník dokumentárního filmu. Rusové však měli stejně významného průkopníka jménem Dziga Vertov. Proč se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
