Zlatý z nebe

Byl jednou jeden Vilík a jedna Olga, on zahradní architekt, ona vyučená pekařka. Když se v sedmdesátých letech Vilík ocitl jako saxofonista undergroundové kapely v hledáčku StB, vzali se, aby za ním Olga mohla jako choť chodit po soudech. Režim je posléze vyhnal do Kanady, odkud se po revoluci Vilík vrátil sám, protože to byl větroplach a stýskalo se mu po kapele. I tak si ale Olga dodnes myslí, že přes všechno špatné pro ni byl ono „zlatý z nebe“ z názvu knížky, no prostě „k nezaplacení“.

Vilík se pochopitelně ve skutečnosti jmenuje Vratislav Brabenec a Olga je dnes dvaasedmdesátiletá Marie Benetková, která knihu napsala. A je to nečekaně svižný knižní debut. Jistě i díky redakční práci Alice Horáčkové, která Benetkovou objevila před třemi lety během sbírání materiálu pro svůj biografický román o básnířce Vladimíře Čerepkové. Co mohlo být předurčeno k sentimentálnímu vzpomínání na krasosmutný milostný příběh dvou „postiženců“, jak Benetková označuje lidi z disentu, je bezelstně ironickou črtou, která do obrazu české společnosti z dob totality přidává řadu osobitých detailů.

Benetková v ohlédnutí za ztroskotaným vztahem (zbyla však po něm dcera a trvající přátelství obou rodičů) píše také o věcech, o nichž se obvykle nemluví. Že jí vlastní matka dlouho nedokázala přiznat, že se rozvedla. Že naopak ona sama před otcem předstírala, že neemigrovala a posílala mu z Kanady dopisy přes Prahu, v níž na ně kamarádka lepila československé známky. Nebo že byla v roce 1976 do…