Bezmoc mocného

Ten chladný únorový den roku 1990 měl Václav Havel pronést zásadní projev na Staroměstském náměstí. Nebylo to jedno z řady mnoha vystoupení, která v prvních týdnech po svém zvolení hlavou státu měl. Místo i čas byly vybrány promyšleně, právě tady před čtyřiceti dvěma lety komunisté před davy ohlásili násilné převzetí vlády a Havel teď chtěl s komunistickým pučem „symbolicky zúčtovat“.

Jak ukázala jeho slova, nešlo ale jen o tvrdý odsudek minulosti. Havel se ve svém projevu vymezil také vůči nově se rodícím institucím československé demokracie. Vytknul jim, že pracují zdlouhavě, neřeší důležité zákony, a adresně v téhle souvislosti zmínil tehdejší po starém režimu zděděný parlament.

Důvod Havlovy kritiky spočíval v tom, že tohle těleso zvané Federální shromáždění ještě nerozhodlo o přejmenování státu, od čehož si nový prezident sliboval formální rozchod s totalitní minulostí. Nebyl to jediný neúspěch. Muž, který stál v politické hierarchii na vrcholu, začal poznávat, že jeho moc je omezená.

Silou charismatu

Základní obrysy prvního vážného sporu Havla s politickou mocí jsou známé: čerstvě zvolený prezident na konci ledna vystoupil ve Federálním shromáždění a přednesl návrh na změnu státních symbolů, názvu armády a názvu státu. Havel chtěl přejmenovat Československou socialistickou republiku na Československo a domníval se, že věc bude bez problému a v podstatě ihned schválena.

Disidentu a tehdy šéfovi Občanského fóra Petru Pithartovi se dokonce svěřil, že počítal s tím, že tam „vlítnu a oni mi to odhlasují“. Proto si pro svoji iniciativu nepředjednával podporu. Poslanci nebyli dopředu o Havlově iniciativě ani informováni, dozvěděli se o ní až z Havlova projevu. A v tenhle moment to zaskřípalo: zákonodárný sbor prezidentovi sdělil, že návrhy musí projít složitou parlamentní procedurou, která, jak se později ukázalo, nabrala nečekanou dynamiku.

To, co se Havlovi jevilo jako jednoznačné, totiž pro další postavy na rodící se politické scéně vůbec jednoznačné nebylo. Zatímco se prezident po poradě s vedením parlamentu začal klonit k názvu Česko-Slovenská republika, část českých a slovenských poslanců přišla s nápadem říkat zemi Československá federativní republika, Slováci pak ještě víc než to preferovali Česko-Slovenská Federativní Republika.

Z dnešního pohledu se to může zdát jako malicherný spor, v tzv. pomlčkové válce se však tehdy odrážely hlubší problémy. Především napětí mezi dvěma národy žijícími v jednom celku, které o tři roky později vyústily v rozdělení republiky. Válka o pomlčku posloužila jako nečekané kolbiště. Souboj se začal táhnout a hrozil přejít v pat. Varianty s pomlčkou neprošly, vznikl proto dohadovací výbor, ani jeho návrhy ale neměly úspěch. Na novém názvu země se Federální shromáždění shodlo až počátkem dubna, kdy většina hlasovala pro Česká a Slovenská Federativní Republika.

V revolučních dobách byl Havel zvyklý řešit řadu věcí silou svého charismatu, spoléhal na veřejné mínění, což bylo logické, zvlášť když měl proti sobě parlament složený stále ještě z komunistů. Tím, jak se začal zákonodárný sbor obměňovat a učil se využívat své možnosti, dostával se s ním prezident do sporů.

Jeho představa tzv. nepolitické politiky, kdy by rozhodnutí měli dělat spíše osvícení jedinci než strany, postupně narážela na procedury demokratických politických těles, jako byl právě parlament. Federální shromáždění si postupně osahávalo terén a nabíralo na sebevědomí – a to nejen vůči prezidentovi, ale i vůči médiím. Když členové Federálního shromáždění měli pocit, že zdejší noviny málo nadšeně a málo podrobně psaly například o schůzce předsedy FS Alexandera Dubčeka s představiteli Evropského parlamentu, stěžovali si poslanci veřejně na jejich „neprofesionalitu“.

Využívat všechny možnosti

Sporů mezi Havlem a zákonodárným sborem postupně přibývalo. V momentě, kdy se parlament nemohl shodnout na ústavě, předložil prezident svoji vlastní verzi, opět bez předjednání s poslanci. V té stejné době přitom v zákonodárném sboru působily dvě komise právě pro tuhle otázku, s nimiž Havel o věci nejednal. Jak ve své knize Konstituční, nebo existenciální revoluce? píše historik Jiří Suk, parlament se i přes spory zároveň snažil v mezích možností vyjít nespokojenému prezidentovi vstříc. Přijal například návrh přejmenování Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně na Masarykovu.

Někteří poslanci se snažili pro Havla dojednávat v parlamentu kompromisy, další, jak to je v demokracii obvyklé, proti němu stáli v opozici. Havel se učil dělat ústupky, tak jako v případě změny názvu Československa, kdy nakonec přistoupil na dohodu s politiky.

Prezident si podle svých spolupracovníků omezenost svojí vlastní moci uvědomoval. „Zabýval se tím dennodenně třináct let svého prezidentství,“ říká jeho bývalý tajemník Vladimír Hanzel.

Nejednalo se jen o teoretické přemítání. Havel se časem v reálném a polemickém politickém prostředí naučil lépe pohybovat. „Zavedl například ,snídani s poslanci‘, ta se konala v domě, kde bydlel, jen o několik pater níž, kde byl jeho osobní sekretariát. Na snídani byl vždy pozván Dubček, všichni místopředsedové parlamentu, doplnění o vedoucí výborů i poslance k dané problematice. Poučil se ze svých chyb a později už prakticky vše předjednával,“ říká Hanzel. Se středopravou vládou Václava Klause uzavřel dohodu, že nebude příliš zasahovat do reformních a ekonomických otázek, ale bude naopak aktivní a rozhodující silou v zahraniční politice a morálních otázkách. Právě díky tomu byl první polistopadový prezident klíčovým motorem ve směřování země do Severoatlantické aliance a později i Evropské unie. Krize vlády v roce 1997 kvůli korupčním skandálům, jež vedla k jejímu pádu, však Havlovu frustraci z politiky opět posílila.

Místo padlého Klausova kabinetu zformoval prezident svoji úřednickou vládu, což posílilo jeho roli v politice, ale jen na omezenou dobu. Nové volby přinesly sociálnědemokratickou vládu Miloše Zemana, s nímž se Havel začal často střetávat. Když si politici prosadili, s čím nesouhlasil, napadal to u Ústavního soudu. V temné době opoziční smlouvy, kdy se dvě nejsilnější politické strany v zemi – sociální demokraté a ODS, respektive jejich šéfové Zeman s Klausem – snažily uzurpovat si zde mocenský monopol a omezit demokracii, těmto jejich snahám zabránil. Ať už šlo o omezení pravomocí centrální banky nebo pokus o změnu volebního zákona. Právě v tomhle období se ukázalo, že se Havel naučil využívat instrumenty, které mu dávala ústava, a prosazovat se tam, kde ho politici mocensky přetlačovali. Byť ne vždy samozřejmě uspěl.