Cikán je Cikán

Polská reportérka Lidia Ostałowska se zahraničním tématům nevěnuje. O to víc překvapí, že kniha Cikán je Cikán – druhá, která jí u nás po Akvarelech pro Mengeleho vyšla – vypráví hlavně o rumunských Romech. Vznikla na konci devadesátých let, kdy se součástí polského koloritu stali žebráci z rumunských romských osad. Vydala se za nimi, aby zjistila, proč je pro ně ulice přitažlivější než život doma. A její postřehy poutají dodnes.

Reportérčina spojka se jmenuje Limalo. Chlapík bodrý a světaznalý; v rumunské osadě má chajdu, ve Varšavě prý vilku. V Polsku kradl, aby své lásce koupil prstýnky, pak skončil ve vězení; a zatímco ona si vzala někoho jiného, on teď pomáhá ostatním. Vodou, radou i střechou nad hlavou. Bere Ostałowskou do zatuchlých světnic, kde se děti dusí v dýmu podomácku vyrobených kamen, podává se v lepším případě jedno jídlo denně a hodně se spí. I díky němu se autorka dostane až do temných jeskyní, kde jsou lidé divocí a pokřivení nedostatkem zaháněným nejsprostší pálenkou. Po mnoha reportážích a dokumentech může znít Limalova motivace, proč se otevřít gádžovské novinářce, zastarale. Stačí si ale vzpomenout na nedávné likvidace romských tábořišť ve Francii či v Británii – a příběhy o hledání domova a nuceném kočování dostávají současné kontury. Stále nechtění, stále vyhánění, stále za zdí. Ať už za tou postavenou kdysi v Matiční, nebo za tou, která se tyčí v hlavách většiny.

Z Rumunska autorka pokračuje do Bulharska, na Slovensko i do…