Trochu jiná škola

Nenápadný domek v palmovém háji nedaleko silnice se zdálky ničím neliší od ostatních bambusových chatrčí. Přicházíme blíž. Z napůl otevřených dveří vybíhá několik nadšených dětí. Podávají nám ruku a pak si ji přikládají k čelu. Jako výraz úcty. Roj 40 capartů po chvilce utichá a zástup se pomalu vrací do stísněných tříd v rozestavěné škole. Výuka může pokračovat.

Ještě před rokem tu měli sedm učitelů, do dneška zbyli jenom dva. Zuhirman a Baiq Rahma. Manželský pár. „Občas nám přijde pomoct ještě jedna známá, ale já se jim vůbec nedivím. Za 70 tisíc rupií měsíčně (necelých 130 korun) by tuhle práci dělal málokdo,“ říká smutně samozvaný ředitel. To je i na Lombok (ostrov nacházející se kousek od Bali) zatraceně málo. Nový prezident rapidně seškrtal platy nejen místních kantorů. Pětistovka na měsíc nejspíš představovala zbytečně velkou položku státního rozpočtu. Prý je potřeba investovat do důležitějších věcí. Je fakt, že silnice tu mají docela kvalitní. Dlážděné jsou alejemi odpadků a díry jenom jednou za pár kilometrů. Jak kde.

Chvilku se otrkáváme, za pár minut už společně s třicetihlavým sborem zpíváme písničky. Jednu za druhou, všechny v indonéštině. Na tom, že místním jazykem si umíme maximálně s odřenýma ušima objednat smaženou rýži s vajíčkem, vlastně moc nezáleží. Hlava, ramena, kolena, palce znají všude na světě.

„Víš, co je horší než málo peněz?“ ptá se mě sympatická učitelka. „Nepomůže nám ani nikdo ze sousedů. Všichni nám závidí a myslí si, že když to děláme už dva roky, musíme mít hodně peněz,“ líčí smířeně. „A teď viděli vás – dva cizince, takže je to úplně v háji,“ dodává konečně i s drobným úsměvem na tváři.

Chodí sem hlavně děti z blízkého okolí. Benzin sice v Indonésii stojí 12 korun za litr, dojíždět několik kilometrů do školy si ale rodiče nemůžou dovolit. Školu berou spíš jako hlídání zadarmo. Když se děti učí, můžou jít rybařit nebo prodávat ovoce. „Zato děcka by tu nejradši byla celý den, vůbec se jim nechce domů,“ svěřuje se Zuhirman.

V poledne se pomyslná brána zavírá. Ve skutečnosti tu nemají ani dveře. Zuhirman vyráží na moře. Když se za pár hodin vrátí, bude ještě chvíli prodávat bakso (typickou indonéskou polévku) u silnice a v noci se vrátí mezi ostatní rybáře. „Nechceš jet se mnou? Bude úplněk, mohli bychom chytit něco velkýho!“ Jasně, rád! A jak se to dělá? Říkám si v duchu.

Silný měsíční svit ozařuje mořskou hladinu jako výkonný reflektor. Na malé rybářské loďce kotvíme pár set metrů od pobřeží. Na háček napichuju dva kousky ryby a posílám je vstříc temným hlubinám. Pak rychle nahoru a tak pořád dokola. Metodou pokus omyl občas něco vytáhnu. Zuhirman na mě nadšeně kouká a další kámoš mezitím u kormidla spí. Konečné skóre je čtyři ryby.

„Máš hlad?“ sype ze sebe lámanou angličtinou ve tři ráno můj parťák. Napichuje celý úlovek na klacky a přikládá je blíž ke skomírajícímu ohýnku. Po chvilce přichází další rybáři a společně večeříme. Ryby chutnají skvěle. Anglicky nikdo z nich neumí ani slovo, tak se na mě aspoň pořád usmívají.

Když se s měkkým ranním světlem v zádech vracím do improvizovaného domova, propichuje mě přítelkyně hlubokým pohledem. Prý se bála a už od půlnoci kouká do stropu. Asi nikdy nebyla na rybách. Před spaním probírám v hlavě události posledních hodin. Za co jsem v nedávné době utratil tři a půl tisíce? Zuhirman, Baiq Rahma a jejich 40 studentů s tím vystačí celý rok.

„Bojíš se?“ „Jasně, pořád. Nevím, jak dlouho to ještě budeme zvládat, ale nesmíme se na to vykašlat. Je to obrovská zodpovědnost a děti na nás spoléhají,“ vybavuju si poslední slova ředitele a zavírám oči. Nikdy jsem na žádnou školu v Africe nepřispěl, ale po této zkušenosti s přítelkyní hodláme uspořádat sbírku a peníze zdejší škole osobně předat.

Jakub Freiwald, cestovatel