My. Sloužíme. Německu

„Je to fascinující, že jo?“ směje se mladá žena s dlouhým copem. „No, to fakt je,“ směju se taky. Je brzo ráno, vlastně jsem na cestě do kanceláře, a přesto se nemohu odtrhnout od výkladní skříně přede mnou. Nový obchůdek, který nedávno otevřel dveře hned vedle nádraží Friedrichstrasse, totiž v celém Berlíně nemá sobě rovného: po levé straně výkladní skříně stojí figurína v životní velikosti – hlavu jí zdobí zeleno-šedá přilba, na nose má velké ochranné brýle a od hlavy k patě je zabalená do maskáčů. Po pravé straně visí velká fotka ze stíhačky Eurofighter a nad vchodem obchodu zaří jen tři slova: My. Sloužíme. Německu.

Nejedná se o novou prodejnu outdoorového oblečení, ani to není pobočka nové ultrapravicové strany. Usadil se tu „showroom“ Bundeswehru, tedy německé armády. Osm tisíc eur platí ministerstvo obrany každý měsíc jenom za nájem této místnosti. Navíc někdo musí zaplatit mladé lidi v uniformě, kteří tady 11 hodin denně zásobují návštěvníky informacemi a brožurkami. Takové výdaje samozřejmě vyžadují pádný důvod a ten je zřejmý: Bundeswehr naléhavě potřebuje nové lidi.

V roce 2010 se spolková vláda z finančních důvodů rozhodla Bundeswehr zmenšit na 185 tisíc vojáků a zrušit brannou povinnost. Od té doby se armáda o vlastní dorost musí aktivně snažit – což v Německu není vůbec jednoduché. Kvůli vědomí obrovské viny, jež si Německo nese za své zločiny během druhé světové války, vnímá mnoho lidí všechno, co nějak souvisí s armádou, velmi skepticky. Věrnost, poslušnost, hierarchie, bez nichž žádná armáda fungovat nemůže, jsou pro Němce v sepětí s armádou hodnotami, kterými spíše pohrdají. Profese vojáka se velké prestiži netěší a v průzkumech veřejného mínění většina lidí pravidelně dává najevo, že jakékoli větší německé angažmá v krizích mimo EU naprosto odmítají.

Zásadním faktorem, který budoucnost Bundeswehru rozhodně zkomplikuje, je samozřejmě demografický vývoj: aby německá armáda mohla stanovenou sílu 185 tisíc vojáků skutečně udržet, bylo by třeba, aby se každý rok ucházelo o džob v kasárnách zhruba 60 tisíc lidí – což odpovídá deseti procentům jednoho ročníku. Už dnes Bundeswehru chybějí technici a zdravotníci. Je tedy jasné, že do budoucna armáda svým zaměstnancům musí nabídnout více než jen vlažnou hrachovou polévku či výlety tankem po Lüneburger Heide.

„Aktivní. Atraktivní. Jinak.“ Pod tímto heslem ministryně obrany Ursula von der Leyenová představila v poslední době řadu opatření, jež mají službu v armádě činit méně odstrašující. Už brzo budou vojáci pracovat pouze 41 hodin týdně (místo dosavadních 48), budou mít více možností k práci na částečný úvazek, velitelé dostanou pokyn více zohledňovat soukromé a rodinné potřeby svých podřízených, ubytování v kasárnách se bude modernizovat, a některým skupinám vojáků se dokonce zvýší plat. Jestli se tímto způsobem podaří nechuť Němců vůči Bundeswehru překonat, není jisté – stejně jako odpověď na otázku, kdo proměnu vlastně zaplatí.

Vojáky, kteří v novém „showroomu“ vedle nádraží Friedrichstrasse rozdávají brožurky a informace, tíží ještě další problém: otázka, jak dlouho bude trvat, než skleněnou fasádu obchodu roztříští první kámen. Mnohoslibnou ochutnávku budoucího odporu nabídli demonstranti při listopadovém otevření nové propagační kanceláře. Zatímco se paní von der Leyenová snažila vysvětlit smysl infocentra, demonstranti skandovali: „Kein Werben für’s Sterben“ (Stop reklamě na umírání). Čím déle však o tom přemýšlím, tím méně vlastně rozumím tomu, proč si odpůrci vybrali právě tento slogan. Jsem si totiž docela jistá: Jediná věc, o které se v „showroomu“ rozhodně mluvit nebude, je skutečnost, že vojáci při vykonávání své profese nejen létají, střílejí a opravují tanky – nýbrž také umírají.

Anneke Hudalla

Autorka pracuje v německém
Spolkovém sněmu.