Dva muži, do jejichž osudu se smrsknul romský holocaust

Hnutí SPD v nedávné době dvakrát zpochybnilo  romský koncentrační tábor v Letech u Písku. Jeho předseda Tomio Okamura minulý týden v rozhovoru pro DVTV mimo jiné uvedl, že tábor většinou nikdo nehlídal a lidé v něm se mohli volně pohybovat. Následně pak vyšlo najevo, že poslanec SPD Miloslav Rozner označil na prosincovém sjezdu  tábor v Letech za „neexistující pseudokoncentrák“. Na oba již bylo podáno trestní oznámení. Při této příležitosti odemykáme následující text a připomínáme také článek Firma Agpi schválila prodej vepřína státu.

Oba tam dělali hrozné věci a oba za to po válce stanuli před soudem. Dávno zapomenutý verdikt nad Josefem Janovským, který velel koncentračnímu táboru v Letech u Písku, a Blažejem Dydym, jenž dělal kápa v obdobném zařízení v Hodoníně u Kunštátu, ožil minulý týden při dvacátém výročí vztyčení památníku v Letech. Dva muži, do jejichž osudu se smrsknul celý romský holocaust a účtování s ním.

Pět měsíců po konci války

Ze všech 1308 lidí, kteří prošli koncentračním táborem pro české Romy v Letech, žijí dnes jen tři. Jeden z nich, Arnošt Vintr (76), sedí ve sluncem prozářeném dopoledni na svém invalidním vozíku a hlavou se mu honí změť vzpomínek. Již za pár chvil začne tady u letského památníku každoroční pieta, která má připomenout první transport táborových vězňů do Osvětimi. Většina z nich tam byla zavražděna a právě tahle pohnutá chvíle vrací pana Vintra dvaasedmdesát let do minulosti.

„Na Janovského nikdy nezapomenu. Byl jsem sice malý kluk, ale vybavuji si, jak jsem se jednou v zimě musel s rodiči i dalšími vězni na jeho příkaz svléct do naha a on přikázal, ať nás hadicí postříkají ledovou vodou. Vyžíval se v krutostech a tohle byla jedna z nich,“ vzpomíná Vintr. „Stejně řídil celý tábor. Lidi bil, kopal a stejné chování vyžadoval po svých podřízených.“ Arnošt Vintr měl štěstí, že on i jeho rodiče byli jedni z těch, kteří Janovského tvrdou ruku i následný transport do Osvětimi přežili. Několik set lidí takové štěstí nemělo.

Po válce se Vintrova rodina snažila vybudovat si nový život a na Janovského zapomněla. „Chtěli jsme vytěsnit vše zlé, abychom mohli žít dál. Co s ním pak bylo, jsme nesledovali,“ říká Vintr. Jeho vyprávění poslouchá hlouček lidí, kteří se čas od času musí nadechnout do kapesníku, aby alespoň na chvíli unikli zápachu z nedalekého vepřína, jehož haly byly po válce postaveny přímo na místě bývalého koncentračního tábora. Od počátku devadesátých let, kdy zapomenutá a vytěsňovaná pravda o českém podílu na hrůzách v Letech vešla do širšího povědomí, nebyla žádná vláda, ani ta současná, ochotna velkochov vykoupit a vybudovat tam skutečný památník.

Zatímco problém s vepřínem je už roky předmětem veřejné debaty, o tom, kdo udržoval letský koncentrák v chodu a kdo byli lidé, kteří mu veleli, se stále skoro nic neví. Ani studentům, kteří si v letském hájku spontánně sedají kolem vozíku pana Vintra, jméno Janovský nic neříká. „V učebnici o něm nic není,“ namítá jeden z nich. Stačilo přitom málo a trestní stíhání, jež s Janovským začalo pět měsíců po skončení války, vstoupilo do dějin.

Už nelze mlčet

Strážmistr František Kánský měl sice běžně na své stanici v Jablonném v Podještědí na starosti vyšetřování drobné kriminality, ten zářijový den v roce 1945 se však obvyklé práci nevěnoval. Místo toho si k sobě zavolal další dva kolegy a v jejich přítomnosti učinil šokující výpověď: do protokolu nadiktoval, že sloužil v koncentračním táboře v Letech a že se tam děly hrozné věci. Jako jejich hlavního strůjce označil právě velitele tábora Janovského: „Jak jsem viděl na vlastní oči, byli vězni opuchlí na celém těle, následkem podvýživy. Z jeho rozkazu jsme také měli kárance přinucovat obušky. U nemocných a nově se hlásících byl Janovský a spílal: Pane doktore, nevěřte mu, že je nemocen, on simuluje, to je syčák. A poté buď rukou anebo obuškem počal kárance bíti a z místnosti pro lékaře bitím ho vyhnal. Tak se ošetřovalo a léčilo, takže někteří káranci pak zemřeli.“

Na základě Kánského obvinění ještě téhož roku začalo oficiální vyšetřování. Policisté a prokurátoři přitom brzy zjistili, že skutečnost je ještě daleko horší, než jak ji strážmistr vykreslil. Od přeživších vězňů totiž nashromáždili řadu svědectví, která jim vyrazila dech. Lidé vypovídali, že Janovský nechával dlouhé hodiny ženy vázat na kůl a to tak, aby se dotýkaly země jen špičkami nohou. Když začaly omdlévat, poléval je s dozorci studenou vodou. Jakmile někdo z ostatních vězňů nevydržel jejich sténání a podíval se jejich směrem, skončil též na kůlu.

Další vězni byli spoutáváni na rukou a nohou a Janovský je nutil k těžké práci. Protože ji vzhledem ke znehybnění nemohli provést, nechal je opět zbít. Lety, které byly zřízené protektorátní vládou a výhradně spravované českými dozorci, byly zároveň známé jako tábor, kde panují horší podmínky než v řadě německých koncentráků.

Již tak nízké příděly jídla byly ještě ztenčovány, protože Janovský je vězňům bral a posílal je své rodině nebo je rozprodával. Z nelegálního výdělku si chtěl, jak se jednou svěřil, postavit vilu „jako ostatní páni“. Dávky jídla byly dokonce tak nízké, že kvůli tomu Janovský jednou dostal napomenutí od německých úřadů z Berlína, které vyžadovaly dodržování svých norem.

Ztracená stopa

Ve výhradně „cikánský tábor“ se koncentrák v Letech proměnil z rozkazu šéfa gestapa Heinricha Himmlera v roce 1942. Nacisté krátce předtím přijali plán na vyhlazení všech Židů i Romů a Lety v tom na českém území sehrály klíčovou roli. Stavbou pěti nových baráků byla rozšířena kapacita tábora, ale brzy nestačila, protože počet vězňů rychle narůstal a koncem srpna 1942 jich bylo z původních několika set více než 1100. Lidé se tísnili v ubikacích tělo na tělo, část jich musela spát vsedě.

Romům byl po příchodu do lágru odebrán veškerý osobní majetek, byli ostříháni dohola a rozděleni do skupin na muže, ženy a děti. Podle táborového řádu ztratili dispoziční právo nakládat se svou osobou – nesměli mluvit romsky, pokus o útěk se trestal okamžitým odesláním do Osvětimi. Transporty do ní začaly v roce 1942 a v tamním vyhlazovacím táboře zahynulo téměř 500 letských Romů.

V prosinci 1942 propukla v přecpaných, hygienicky zcela nezabezpečených Letech epidemie skvrnitého tyfu. Jen v prvních lednových dnech následujícího roku na něj umíralo až deset lidí týdně. Mrtví byli nejdříve pohřbíváni na hřbitově v nedalekých Mirovicích, později v hromadných lesních hrobech, část dětí je podle jednoho ze svědectví dodnes možná pohozena v rybníce vedle bývalého koncentráku.

Janovský byl pro naprosté nezvládnutí situace v lednu 1943 odvolán a na jeho místo nastoupil dosavadní šéf druhého romského koncentráku z Hodonína u Kunštátu Štefan Blahynka. Dostal a splnil jediný úkol: zvládnout epidemii co nejrychleji, aby se opět mohly rozjet transporty. Janovský byl přeložen do kárného tábora v Plané nad Lužnicí, později pracoval jako policista v Praze a bydlel v Jílovém u Prahy. Právě tam si pro něj po válce přišla na základě udání Kánského policie.

Myslím, že ne

Přelíčení s Janovským začalo v září 1948. Dohromady promluvilo deset svědků, jako první přišel na řadu František Kánský. Jeho výpověď se značně rozcházela s původním poválečným přiznáním v Jablonném. Janovského už nelíčil jako muže, který se choval surově, nebo dokonce zabíjel. Mluvil spíše vyhýbavě, říkal, že o Janovského chování moc neví.

„Myslím, že obžalovaným nebyl dán příkaz, kdy máme obušky používat,“ tvrdil. Výpovědi dalších svědků – šlo převážně o dozorce tábora podřízené Janovskému – se nesly v podobném duchu. Muži uváděli, že svého šéfa nikdy neviděli nikoho bít či někomu ubližovat, že jen musel plnit příkazy německých nadřízených. Nikdo z přeživších vězňů, kteří vypovídali v přípravném řízení proti Janovskému, se k soudu nedostavil. Důvod jejich nepřítomnosti, stejně jako příčinu otočky Kánského, nelze z dobových materiálů zjistit.

„Tím, že tábor v Letech byl zřízen a spravován výhradně Čechy, i když na základě německého tlaku, nebyl tu po válce žádný zájem o tom mluvit. Bylo to tabu, jehož otevření by znamenalo oficiálně přiznat, že na holocaustu se podíleli i Češi,“ říká historik Michal Schuster, který se romským holocaustem zabývá. Faktem je, že ani přímo po válce, ani pak po komunistickém převratu se justice a bezpečnostní složky nikdy nesnažily koncentrák v Letech řešit.

Československý stát ze své vlastní iniciativy nezahájil vyšetřování žádného z dozorců včetně Janovského. U něj se tak stalo až na základě trestního oznámení jeho podřízeného. Proces pak nebyl nijak medializovaný, což snižovalo šanci, že se o něm dozvědí další postižení a možní svědci. Vědělo o něm jen politické vedení země a vybraní představitelé soudnictví a prokuratury. Nelze přitom vyloučit, že státní moc znemožnila svědkům, kteří by ukázali na český podíl na válečné vině, vystoupit – i vzhledem k tomu, že Janovský po válce pracoval na okresním úřadu, tedy ve službách státu.

Jediný

V podstatě ve stejném čase jako s Janovským začala příprava procesu s vězeňským kápem Blažejem Dydym. Šlo o Roma, který nezískal žádné školní vzdělání, od mládí pracoval jako dělník a nádeník a za první republiky byl několikrát trestán pro potulku. Když se mu narodil syn, stěhoval se s rodinou několikrát z místa na místo. Nakonec se usadil ve Strážném, romské osadě na jihu Moravy.

Odtud byl v březnu 1942 Dydy spolu s těhotnou ženou a synem Václavem deportován do romského koncentráku v Hodoníně u Kunštátu, kde byl evidován pod vězeňským číslem 3336. Panovaly tu podobně otřesné podmínky jako v Letech, Dydyho roční syn zde brzy onemocněl a zemřel. I zde vypukla tyfová epidemie. V srpnu 1943 byl Dydy spolu s manželkou a druhorozeným maličkým synem převezen do tzv. cikánského tábora, oddělené zóny pro Romy v areálu vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka.

Tady byl Dydy poměrně brzy vybrán do vězeňské samosprávy, později na spoluvězně dozíral jako pomocník kápa, což předtím dělal již v Hodoníně u Kunštátu. Mezi vězni proslul svojí tvrdostí, spoluvězně týral a zavinil smrt několika z nich. Během likvidace romského tábora v létě 1944 Dydyho žena i druhé dítě zahynuly v plynové komoře. Dydy sice přežil a po válce se dostal na svobodu, ale ne nadlouho. Udání jednoho z bývalých vězňů, který žil v jeho sousedství, ho přivedlo před soud.

Jeho případ byl opakovaně vysílán v rozhlase a stát formou novinových inzerátů vyzýval nové svědky, aby se přihlásili. Mělo to úspěch: zatímco proti veliteli letského tábora nesvědčil nikdo z přeživších, proti Dydymu bylo protokolárně vyslechnuto 47 Romů. Trest smrti nedostal jen díky tomu, že soud přihlédl k těžké situaci, za níž zlo páchal.

Dydy byl 29. dubna 1947 odsouzen k doživotí a putoval do věznice Mírov. Podmínečně propuštěný na svobodu byl po 14 letech v roce 1961. V té době Josef Janovský již nežil, zemřel v padesátých letech. Předtím ho soud v roce 1948 pro nedostatek důkazů zprostil všech obvinění a Janovský ze síně odešel jako bezúhonný člověk. Dydy žil po propuštění až do své smrti v Uherském Hradišti. Žádné další podobné soudy se v Československu již nekonaly. Rom Blažej Dydy je tak jediným člověkem, který tady byl odsouzen za romský holocaust.