Jak se vrah z Lidic proměnil v úctyhodného muže

Před 78 lety,  10. června 1942, byla obec Lidice vyhlazena německými nacisty v rámci heydrichiády. U příležitosti tohoto výročí výjimečně odemykáme následující příběh. Pokud podobné texty oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň nás v současné situaci podpořit, staňte se naším předplatitelem:

Ne každému se podaří odejít z tohoto světa jako váženému občanovi. Max Rostock to štěstí měl. Na jeho pohřbu v rušném německém městě Mannheim, v kraji zvlněných kopců poblíž francouzské hranice, přitom ten zářijový den 1986 neplakaly jen jeho děti. Svou soustrast přišla vyjádřit i řada sousedů a přátel.

Rostocka si pamatovali jako vzorného otce od rodiny a pracovitého muže. V okamžiku, kdy se na rakev sypala hlína, lidé netušili, pro koho doopravdy pláčou. Rostock si totiž s sebou pod zem odnesl největší tajemství svého života, které úzkostlivě skrýval posledních dvacet šest let. Fakt, že pod maskou ctihodného a vlídného člověka se ve skutečnosti skrývá masový vrah.

Tři setkání

Poté co se Marie Šupíková setkala s Maxem Rostockem, už nikdy nebylo nic takové jako dřív. Tu noc, kdy poprvé vstoupil do jejího života, jí bylo deset let, venku byla tma a Marie už dávno spala. Probral ji až křik a bouchání na dveře. Po něm do rodinného domu na kraji středočeských Lidic vtrhlo několik ozbrojených mužů a začalo řvát, ať se všichni okamžitě obléknou a jdou ven.

Marie si dodnes vybavuje zmatenou a vystrašenou maminku, jak ji a bratra rychle oblékala, a pak klopýtání nocí do nedalekého Horákova statku, kde s několika dalšími sousedy zůstali pod stráží až do rána. Mezitím si Max Rostock – protože to byl on mezi řvoucími ozbrojenci – a několik dalších mužů v uniformách zřídili v jejím domě velicí stanoviště. Psal se rok 1942 a odplata za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha smetla z povrchu země Mariinu vesnici.

Rostockovi, jenž byl v té době šéfem kladenské tajné služby nacistické strany, připadla v operaci jedna z důležitých rolí. Spoludohlížel na zatýkání a popravy lidických mužů. Ty se odehrály nad ránem a střely popravčí čety poslaly k zemi se sto sedmdesáti dalšími muži i Mariina otce a patnáctiletého bratra. „Přišel voják a tatínka ode mě a maminky odtrhnul. Nás ženy a děti odvedli do nedaleké školy. Nemohly jsme se ani rozloučit,“ vzpomíná na poslední chvíle s nejbližšími Marie Šupíková. „Navždy mi to rozvrátilo život.“

Podruhé se paní Marie setkala s Maxem Rostockem o dva dny později v budově kladenského gymnázia, kde s matkou, babičkou a dalšími lidickými ženami a dětmi čekala na transport do koncentračního tábora. Rostock byl jedním z příslušníků nacistických silových složek, kteří zde matkám odebírali plačící potomky. „Maminkám řekli, že jsou převeleny do pracovního tábora do Německa a děti prý pojedou napřed autobusy. Na místě se pak společně potkáme,“ popisuje paní Šupíková. „Propukly šílené scény, děti nechtěly od matek, matky nechtěly pustit své děti.“

Marie Šupíková měla to štěstí, že obě setkání s Rostockem přežila. Aniž by dodnes věděla proč, byla se skupinou devíti lidických dětí vybrána na „převýchovu“ do Německa, zatímco ostatních osmdesát osm dětí bylo po oddělení od matek posláno do vyhlazovacího tábora Chełmno a zavražděno ve speciálním autě výfukovými plyny. Když o sedmnáct let později Max Rostock protnul život Marie Šupíkové potřetí, byla již dospělou ženou a jeho přítomnosti si patrně ani nemohla všimnout. Rostock se v utajení vrátil na místo činu a byl to pro změnu on, jehož život se teď měnil a nabíral nový, nečekaný směr.

Doba velkých změn

Max Rostock se narodil v roce 1912 do rodiny malíře pokojů v průmyslovém Ludwigshafenu nad Rýnem. Rodina nebyla kdovíjak bohatá, ale také netrpěla nouzí. Max přišel na svět jako druhorozený a společně s bratrem a mladší sestrou vedli docela normální, ničím nevybočující život. A nijak moc s ním neotřásla ani první světová válka, která jeho otce tak jako mnohé další vrhla na bojovou frontu.

Měl štěstí a za tři roky se k ženě a dětem v pořádku vrátil. Max po základní škole chvíli pokračoval na obchodní reálce, v roce 1927 ale odešel a nastoupil do učení u firmy Moric Kirchenbaum, kde se vzdělával na obchodního příručího. Později, už po svém zatčení a během jednoho z výslechů na StB, Rostock přestup vysvětloval otcovou „přísností a choleričností a rodinnými nesváry“. Z čeho přesně pramenily, nelze v dobových materiálech, jež jsou dnes shromážděné v českých a německých archivech, dohledat.

V jednadvaceti letech Rostocka uchvátil vítězný nástup Hitlerových nacistů. „Když jsem v roce 1933 vídával pochodovat jejich oddíly a prožíval s nimi jako mladý člověk ono nadšení, tehdy i mne chytla ona vlna s sebou a nechal jsem se k nim zapsat,“ vzpomínal po letech Rostock. Nebylo na tom nic neobvyklého. Nový politický fenomén na německé politické mapě sliboval lepší zítřky a prezentoval se jako lék na hospodářskou krizi. Tak jako Rostock se jím nechaly zlákat i miliony dalších.

Měsíc po Hitlerově nástupu do čela Německa se Rostock stal členem SA, úderných oddílů NSDAP, o dva roky později byl přijat do nacistické strany jako 3 273 500. člen. Pro Rostocka to bylo období plné novinek. V té době se totiž zároveň oženil s dcerou kapelníka ludwigshafenského orchestru Katarinou, čekali spolu první dítě. Sňatek ještě více vyhrotil konflikt s jeho otcem. Ten z nějakého důvodu se svatbou nesouhlasil, Max se s ním proto úplně rozkmotřil. Společně se svým bratrem, který od otce rovněž utekl, začali soukromě podnikat, brzy však kvůli nezkušenosti zkrachovali.

Ve snaze zajistit rodinu se Rostock ucházel o místo prodavače u ludwigshafenského koncernu I. G. Farben, ale než si stačil všechno dojednat, rozhodli o jeho budoucnosti za něj straničtí bossové. Ze schůzí ho znali jako agilního mladého muže, proto mu navrhli úplně jinou kariéru: úřednický post v místní pobočce vznikající zpravodajské služby nacistické strany Sicherheitsdienst (SD).

V přepychových místnostech

Dobové fotografie ze třicátých a čtyřicátých let ukazují Rostocka jako pohledného muže. Hubený elegán s přitažlivým obličejem a pronikavým pohledem. Hlášení jeho nadřízených ho vykreslují jako klidného, vyrovnaného člověka, který neprojevoval žádné násilnické či jinak deviantně výjimečné sklony. Ve službě pro SD Rostock evidentně našel, co do té doby postrádal ve své rodině: možnost rozvinout své ambice, dodat si sebedůvěry a materiální zabezpečení.

„Byl jsem uveden do přepychových místností nejmodernějšího stylu a viděl muže, kteří měli přes civilní oděv šedou drillichovou uniformu a na ní nesli označení SS. Slyšel jsem v mnoha kancelářích pracovat psací stroje, jakož i dálnopisy, a toto velkoobchodní stylové zařízení udělalo na mě takový dojem, že jsem prostě jaksi oněměl,“ popisoval po letech před soudem Rostock své okouzlení z pobočky SD, kde začal pracovat a již vedl pro něj později osudový Reinhard Heydrich.

Rostock zprvu sloužil u dálnopisu, psal na stroji a stenografoval. Měl slušný plat, který se mu pravidelně zvyšoval. Jeho územní pracoviště bylo zaměřené na výzvědnou činnost proti Sársku, demilitarizované nárazníkové zóně pod mezinárodní kontrolou. Špioni včetně Rostocka si zde vytvořili úspěšnou síť donašečů a před důležitým plebiscitem o budoucnosti regionu – rozhodlovalo se, zda se Sársko přikloní k Francii, nebo Německu – zastrašovali a dehonestovali oponenty hitlerovského Berlína.

Úspěšně. Sársko si nakonec vybralo německou cestu a ti, kdo smýšleli protinacisticky, skončili ve vězení. Rostock mezitím povýšil, několikrát byl přeřazen a dostával stále delikátnější úkoly. Na hranicích se Švýcarskem měl například od základu vybudovat vlastní špionážní síť. Začal používat falešný pas a vystupovat pod krycím jménem Max Meissner. A tehdy se poprvé osobně setkal i s Adolfem Hitlerem.

„Ležel jsem několik metrů od něho v křoví jako ochrana. Byl jsem – přiznávám to zcela nepokrytě – jeho osobou fascinován. Nebylo prostě možné necítit ono fluidum, které přímo připoutávalo,“ svěřil se o dvacet let později svým vyšetřovatelům. Zatímco se jeho kariéra vyvíjela dobře, manželství strádalo. Rostockova půvabná žena měla avantýry s jeho kolegy. S manželkou však nakonec zůstal a po čase se jim narodil další, již třetí potomek. Týden před začátkem války dostal povolávací rozkaz k nově zřizované služebně SD v Praze.

Nový muž v prastarém prostoru

Země, do níž přijížděl, byla pro něj nepopsaným listem. Československo Rostock moc neznal, ale pod vlivem nacistické propagandy ho vnímal jako „prastarý německý prostor“. Zprvu dostal za úkol vyhledávat a podávat informace o menšinách a cizincích. Zatímco na tom pracoval, začaly po protektorátu vznikat pobočky jeho tajné služby. Jedna z nich byla zřízena i v průmyslově důležitém Kladně a výkonný, pozitivně hodnocený Rostock byl pověřen jejím vedením.

A vedl si tam z hlediska svých šéfů dobře. Kladno se pod jeho vedením poměrně brzy stalo ve vyšších protektorátních strukturách nacistické strany známé jako místo, kde pracuje schopný člověk, pod nímž roste rozsáhlá síť konfidentů a spolupracovníků. Protože přesně to byl jeden z hlavních cílů Rostockovy mise: dodávat do centra kvalitní informace o smýšlení obyvatel a jejich takzvaně podvratné činnosti. S těmito zprávami pak pracovaly represivní složky.

Někdy informace opatřoval v terénu i sám Rostock – jako v případě jistého úředníka Josefa Lukáše, kterého slyšel hrát v hospodě protinacistickou píseň a osobně ho udal šéfovi kladenského gestapa. Lukáš byl zatčen a poslán do koncentráku, kde zahynul. Když do Prahy coby nejvyšší představitel nacistické moci přišel Reinhard Heydrich, odměnil Rostockovy výkony v lednu 1942 válečným křížem.

S růstem prestiže se u Rostocka zvyšovaly i materiální nároky. S manželkou a dětmi se přestěhoval do zkonfiskované funkcionalistické vily nedaleko Kladna, kde začal pořádat večírky pro vyšší důstojníky SS, jejímž členem se už předtím také stal. Ve volném čase si Rostock oblíbil noční tahy Prahou, a myslel i na budoucnost. S příbuznými si v Brně z ukradeného židovského majetku koupil továrnu, která produkovala patentní výrobu průmyslových předmětů. Po válce, když měl vyšetřovatelům v dotazníku vyplnit, jakých úspěchů kdy dosáhl, odkazoval právě na ni.

Poklidný život regionálního nacistického mocipána v okupované zemi ovšem náhle narušil úspěšný atentát československých parašutistů na protektora Heydricha. Aniž o tom měl někdo z nich tušení, životy Maxe Rostocka a Marie Šupíkové se měly už brzy poprvé protnout.

Trest smrti

V rozhodnutí o likvidaci Lidic sehrála důležitou roli náhoda. Nacisté prověřovali stovky možných stop směřujících k atentátníkům, jednou z nich byl i dopis zachycený na četnické stanici ve Slaném. Jistý muž si v něm pro svou milenku, s níž chtěl skoncovat mimomanželský poměr, vymyslel legendu, že spolupracuje s odbojem a odchází do ilegality, takže už se neuvidí. Adresátka skutečné jméno svého milence neznala, ale při výslechu uvedla, že ji jednou prosil, aby v Lidicích vyřídila pozdravy dvěma rodinám, jejichž synové sloužili u britské RAF.

Gestapo sice v následujících dnech dospělo vyšetřováním k závěru, že mezi atentátem a Lidicemi neexistuje zřejmá souvislost, obec ale doplatila na „politickou“ potřebu ukázat nějaké výsledky pátrání a brutálně zastrašit obyvatelstvo. Verdikt, že Lidice budou srovnány se zemí a většina obyvatel povražděna, vynesl přímo Hitler, v praxi na věc dohlíželo sedm velitelů včetně Rostocka, pod nějž oblast spádově náležela. Rostock se Lidicemi zaobíral i po jejich vypálení, když dohlížel na to, jak pokračují demoliční práce. Později – během postupující války – vystřídal ještě několik působišť, včetně pobytu v okupovaném Maďarsku. Na jejím sklonku se tak jako tisíce dalších nacistů úspěšně ztratil ve všudypřítomném chaosu.

Díky svým konexím sehnal nákladní auto a bez rodiny, narychlo, s částí ukradeného majetku uprchl do rakouského Innsbrucku k rodině svých známých. Tam pracoval na výrobě falešných dokumentů se svým původním krycím jménem – Max Meissner –, pod nímž začal znovu vystupovat. S manželkou a dětmi se později sešli v jedné z tyrolských obcí. Rostockovo jméno se v Československu poměrně rychle dostalo do popředí. Vyšetřit zločin v Lidicích byla pro úřady priorita, po Rostockovi proto vyhlásili mezinárodní pátrání a byl zařazen na seznam nejostřeji hledaných válečných zločinců.

On však úspěšně unikal, z Rakouska odešel někdy v roce 1946 do Heidelbergu, kde to z časů svého mládí znal a kde měl dost přátel ochotných mu pomoci. Evidentně mu nechyběla kuráž, když se rozhodl schovat se tam, kde by ho asi málokdo hledal: začal pracovat v hlavním místním vojenském klubu americké armády jako malíř a při otcověprofesi zůstal i v dalších letech, když si založil malou soukromou malířskou firmu. A tak by to asi i zůstalo, kdyby ho nezradil člověk, od nějž by to zřejmě vůbec nečekal – jeho žena. Právě ta jej nakonec udala Američanům, aniž by z dokumentů bylo jasné proč (nejvíce se samozřejmě nabízejí přetrvávající manželské rozepře).

Rostock měl ovšem štěstí. Při převozu mezi věznicemi se mu podařilo z eskortního vozu utéct a opět zmizet, tentokrát se ukryl u svých rodičů. Časem se opět smířil se svou manželkou, což stvrdilo narození šesté dcery. Den poté, co přišla na svět, byl Rostock opět zadržen. Zřejmě kvůli tomu, že se živil valutovými machinacemi a policie na to přišla. Ještě jednou se pokusil utéct, avšak neúspěšně. Úřady, které do té doby netušily, kým je, ho právě na základě pokusu o útěk podrobně prověřily a ztotožnily s hledaným zločincem. V březnu 1950, pět let poté, co opustil Československo, musel Rostock nasednout do letadla směr Praha a za doprovodu strážců se vrátit tam, kde to vše začalo.

Byl souzen v procesu s dalšími třemi válečnými zločinci. Líčení bylo dopředu připraveno, politický sekretariát ÚV KSČ schválil návrh ministerstva spravedlnosti na vynesení trestu smrti, což následně dostal k vyřízení příslušný soudce. Proti Rostockovi vypovídali přeživší svědci i písemné materiály. Žaloba Rostocka vinila, že se „účastnil masakru v Lidicích, vyloupil kostel a místní faru a na území Kladenska za pomoci špionů organizoval službu pro nacistický režim“. Rostock vinu připouštěl, ale pouze ve smyslu „kolektivní viny“, většinu přímých obvinění popíral. Verdikt padl 25. srpna 1951 v půl deváté ráno a zněl očekávatelně: trest smrti.

Ten mrazivý prosincový den…

Po válce si Marie Šupíková zkoušela vybudovat nový život. Šlo to těžko, na vše totiž byla sama. Její maminka sice přežila koncentrační tábor, alev roce 1946 zemřela na tuberkulózu. Paní Šupíková stála před těžkým rozhodnutím, zda od všeho odejít a zkusit zapomenout, anebo začít tam, kde to tak milovala, ale kde také protekla krev jejich nejbližších. „Rozhodla jsem se, že se do Lidic vrátím, moje rodina tam měla své kořeny a já jsem cítila povinnost na ně navázat,“ říká Marie Šupíková.

V Lidicích se nastěhovala do státem postaveného nového domu na kopci nad bývalou vesnicí a byla tu i v době, kdy tudy v mrazivém odpoledni jednoho z prosincových dnů roku 1959 pomalu projíždělo auto s tmavými skly. Nikdo z něj nevystoupil, takže se s jeho posádkou nemohla potkat. Muž, který seděl vevnitř, musel celou dobu zůstat sedět na zadním sedadle. Ten den se Maxi Rostockovi splnilo několik přání najednou: jeho řídící důstojník, poručík Miroslav Majdloch (krycím jménem Mašinda), ho vzal na okružní jízdu po místech, jež znal a chtěl je ještě jednou alespoň na chvíli spatřit.

V ruzyňském vězení, kde Majdloch Rostocka vyzvedl, se vězeň nejprve převlékl do civilního oblečení a pak spolu zamířili přes Beroun do Plzně. Cestou se Rostock rozmluvil o nočním životě v Praze i síti agentů, kterou budoval. Když dojeli do Plzně, obešli hlavní náměstí a Majdloch koupil Rostockovi na jeho prosbu zákusek se šlehačkou. Cestou zpět jeli přes Kladno a nakonec udělali odbočku do Lidic. „Ukázal nám, kde a jak byla provedena akce Lidice,“ zaznamenal v hlášení pro StB poručík Majdloch.

To největší přání se však Rostockovi splnilo již zrána, kdy se definitivně dozvěděl, že místo trestu smrti, později změněného na doživotí, bude po devíti letech na amnestii propuštěn z vězení. Totalitní policie se ho totiž rozhodla využít pro špionáž v západním Německu. A odpolední výlet do Plzně a Lidic mu měl pomoci začít si zvykat na vysazení na svobodu. StB si nemohla dovolit, aby venku udělal nějakou chybu a vyzradil se. Třeba proto, že by z přemíry volnosti nezvládl své chování. Proto ho navykala postupně.

Akce Rostockova vypuštění dostala název Fritz, což bylo jméno Rostockova otce. Amnestii podepsal prezident Antonín Zápotocký, muž, jehož žena prošla koncentračním táborem Ravensbrück, kde zemřela většina z šedesáti zahynulých lidických žen včetně babičky Marie Šupíkové. Rostock překročil československé hranice 4. února 1960 v půl třetí odpoledne automobilem a již jako agent StB se vydal žít úplně nový život do západního Německa.

Dál v Lidicích

Rostockovo naverbování nebylo podle historiků nijak neobvyklé. „Navenek se sice komunistický režim tvářil, že bojuje proti nacistům, s řadou z nich ale skrytě spolupracoval a využíval je,“ říká Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu, který Rostockův případ v Česku nejdetailněji analyzoval. „Lidé jako Rostock měli ve svých zemích řadu kontaktů a mohli se snáze dostávat k informacím důležitým pro StB.“

Kromě toho tajná policie sázela na to, že výměna šibenice za život povede u jejich nových spolupracovníků k velké loajalitě a nasazení. Rostock odjel na Západ vybaven přesnými instrukcemi, první kontakt měl být navázán prostřednictvím zaslané pohlednice do jednoho z pražských konspiračních bytů. Rostock zprávu podepsal jménem Rudi, jak bylo dopředu rovněž dohodnuto. Následovalo několik dalších podobných psaní, po nich měla přijít první schůzka ve východním Německu.

Rostock však na ni nepřijel, svým důstojníkům do Prahy vzkázal, že ho zaměstnavatel nepustí. Následně se zcela odmlčel a rozvědka se už nepokoušela ho kontaktovat. Což je zároveň největší a dosud neobjasněná záhada jeho dramatického příběhu. „Rozvědka počítala s tím, že čas od času jí někdo vypoví službu. Další lidé ji spolehlivě informovali, takže to pro ni stále bylo efektivní,“ vysvětluje historik Plachý.

Akce Fritz byla ukončena v roce 1962 a svazek byl navždy uložen. V Německu se Rostockova minulost příliš neřešila. Několikrát byl sice vyslechnut, vždy ale jen jako svědek k jiným případům nacistických zločinců. Sám souzen nebyl, pro úřady si trest odseděl v Československu. Většinu života po propuštění Rostock strávil v Brémách, kde byl zaměstnán v jedné z tamních obchodních firem. Pak přesídlil a ztratil se v Mannheimu, kde ho nikdo z jeho okolí neznal. Se svojí ženou se už nikdy nesetkal, tragicky zahynula krátce před jeho příjezdem. Sám zemřel ve věku sedmdesáti čtyř let. Marii Šupíkové je dnes o osm let víc a dál žije v Lidicích.

Autor čerpal z archivních materiálů Ústavu pro studium
totalitních režimů, Národního archivu a studie
Případ Fritz historika Jiřího Plachého.