Muž, který vsadil na euro

Když patříte k těm šťastnějším, musíte myslet také na ostatní.“ Tento bohulibý postoj vůči bližním vtloukali kantoři starobylého jezuitského gymnázia v Římě do hlavy svým studentům po staletí. Počátkem šedesátých let seděl mezi nimi i jeden chytrý mladík, který tehdy ještě možná netušil, že bude patřit nejen k těm šťastnějším, ale přímo k vyvoleným – díky závratné kariéře, kterou štěstěna dopřeje jen málokomu. A jak se zhostil úkolu „myslet na ostatní“? Myslí na jejich peníze.

„Mladíkovi“ je dnes šedesát pět, jmenuje se Mario Draghi a od loňského listopadu, kdy se stal šéfem Evropské centrální banky, září jeho hvězda stále jasněji. Dokonce už tak silně, že pouhými slovy dokáže něco, co se nedaří vládám těch největších evropských států – alespoň na chvíli zmírnit paniku obchodníků na finančních trzích, kteří ztrácejí víru v budoucnost eura.

Před dvěma týdny stačila jedna jeho věta, aby riziková přirážka za italské a španělské dluhopisy okamžitě klesla z hrozivých výšek na snesitelnou úroveň. Pronesl ji na konferenci v Londýně a zněla takto: „ECB udělá v rámci svého mandátu pro záchranu eura cokoli. A věřte mi, bude to stačit.“ Novinářům dal navíc k dobru pohádku o euru coby čmelákovi, tomuto „zázraku přírody, který létá, přestože by neměl“. Něco prý bylo ve vzduchu (narážel na finanční bublinu před rokem 2008), co těžkého čmeláka nadnášelo, po finanční krizi ale bublina splaskla a euročmelák se musí proměnit v eurovčelu, která vzduchem poletuje lehce a přirozeně.

Analytici jeho výroky pitvají až na kost a přemýšlejí, co onen výraz „udělat cokoli“ znamená. Má Draghi nějaký plán, anebo klame tělem v naději, že nějak to už dopadne? Stane se zachráncem eura a EU, oním mužem s vizí, jíž se tak zoufale nedostává evropským politikům?

Mario Draghi, muž s ostře řezanými italskými rysy a mladistvým vzhledem, má mnoho předpokladů, aby se tímto zachráncem stal. Třicet let se pohybuje v nejvyšších patrech finančního světa, byl součástí globální elity mnohem dříve, než se stal jedním z nejvlivnějších lidí na planetě, důvěrně zná svět soukromého byznysu a přitom mnoho let strávil i ve službách státu. A dostalo se mu vzdělání, jež ho zavazuje k pocitu odpovědnosti za budoucnost Evropy.

Na královské jachtě

„Jezuité mi dali kulturní hloubku, vyrovnanost a důslednost v myšlení,“ vzpomínal nejednou Draghi na své mládí, které strávil na starobylém jezuitském gymnáziu. Ujali se ho jako mladíka ze střední vrstvy (otec byl bankovním úředníkem, matka chemička, zemřeli však, když byl v pubertě, a vychovala ho teta) a kantoři rychle odhalili potenciál jeho výkonného mozku. Draghiho bývalý spolužák Luigi Abete, dnes šéf velké italské banky BNL, na něj pro deník Corriere della Sera vzpomínal jako na „chytrého a sportovně založeného studenta“, jiný spolužák o něm řekl, že byl „velmi precizní a dobrý v latině a matematice“.

Draghi však měl štěstí na významné průvodce svým vzděláním i později. Na univerzitě La Sapienza v Římě se ho ujal skvělý ekonom Federico Caffè, a když Draghi jako první Ital vůbec získal doktorát z ekonomie na slavné americké univerzitě MIT (Massachusetts Institute of Technology), vedl ho laureát Nobelovy ceny Franco Modigliani. „Jeho základní přístup k světu pochází z jeho jezuitské výchovy a ekonomického myšlení na MIT,“ řekla o Draghim deníku Financial Times profesorka na univerzitě La Sapienza Fiorella Kostorisová.

S touto výbavou se Draghi vrhl na akademickou kariéru v USA, v polovině osmdesátých let však změnil povolání a odešel do Světové banky, kde měl na starosti Itálii. Volání vlasti pak vyslyšel v roce 1991, kdy usedl v křesle ministra financí. Od tohoto okamžiku lze mluvit o hvězdné kariéře muže, jemuž média dala několik přezdívek: Super Mario, il Signor Altrove („pán jinde“, což odkazuje na jeho schopnost být na dvou místech najednou) nebo také Mr. Britannia. Ta poslední se váže k příběhu, který Draghimu vynesl v Itálii pověst nejen skvělého ekonoma, ale také prohnaného elitáře.

Když se v roce 1991 stal ministrem financí, byla italská ekonomika v tak zuboženém stavu, že neměla šanci vstoupit do prestižního klubu měnové unie, jejíž příprava už běžela naplno. Draghi věděl, co má dělat: devalvoval italskou liru, zahájil liberální reformy a rozjel privatizaci. A to ve velkém stylu. V červnu 1992 zakotvila u italských břehů na Draghiho pozvání luxusní jachta Britannia – slavná loď britské královny Alžběty II., se stovkou bankéřů a byznysmenů na palubě. Téma setkání: privatizace italských podniků.

Draghi se v této společnosti cítil jako doma už delší dobu. Za svůj život se stal členem několika exkluzivních spolků, například pověstmi opředené skupiny Bilderberg, byl předsedou významné mezinárodní organizace FSF (Financial Stability Forum), na jejíchž konferencích se potkávají centrální bankéři, ministři financí a ředitelé obřích bank, je také členem tzv. Skupiny třiceti, kterou sdílí s takovými jmény, jako je bývalý šéf amerického Fedu Paul Volcker nebo nositel Nobelovy ceny Paul Krugman, ale také s šéfy bank JPMorgan či Goldman Sachs. Právě kvůli Draghiho členství ve Skupině třiceti zahájil minulý týden vyšetřování evropský ombudsman s podezřením, že Draghi coby šéf ECB slouží partě, jejímž cílem je „lobbovat ve prospěch soukromých finančních zájmů“.

Je pravda, že Draghi už třicet let obratně balancuje mezi soukromým a veřejným sektorem – v letech 2002 až 2005 byl například jedním z ředitelů soukromé banky Goldman Sachs a hned vzápětí se v roce 2006 stal šéfem státní Bank of Italy. Na druhé straně, dnešní Evropa je příkladem toho, jak těsně je ve finančnictví propleten soukromý a veřejný sektor, které se vzájemně stahují do propasti. Soukromé banky, které po léta bezstarostně půjčovaly například Řecku, dnes ohrožují svým případným bankrotem celý finanční systém, tudíž je zachraňují státy ze svých rozpočtů. To však má za následek, že samotné státy upadají do spirály stále většího veřejného dluhu a chronické krize, kterou opět dále prohlubují slábnoucí banky neschopné poskytovat úvěry pro byznys.

Kdo jiný než Draghi, který se pohyboval v obou sférách a osobně zná mnoho významných lidí z byznysu i politiky, by měl najít způsob, jak tento gordický uzel rozetnout? A kromě zkušeností a kontaktů má také jednu důležitou vlastnost krizového manažera. Jak řekl pro FT jeho přítel Francesco Giavazzi, který se s ním podílel na záchraně Itálie před bankrotem v devadesátých letech: „Dokáže si zachovat extrémně chladnou hlavu v situacích, kdy jiní lidé propadají panice.“

Volání po integraci

Jaké je ale řešení evropské krize? Je potřeba rozbít začarovaný kruh, v němž jsou dluhy soukromých bank a vládní rozpočty zaklíněny do sebe jako vyčerpaní boxeři v ringu. Jinými slovy, vytvořit bankovní unii a oddělit tak banky od rizik, jimž čelí národní státy. Přesně o to usiluje Mario Draghi a stále více tlačí na váhavé politiky: ti se obávají svých voličů, jimž se nelíbí omezení národní suverenity (například ztráty národní kontroly nad svými bankami). Draghi politikům ukazuje cestu: nejdříve začal mluvit o společné kontrole státních rozpočtů – a vzápětí evropský summit schválil tzv. finanční kompakt. Pak v zimě uvolnil bilioneur na tříleté levné úvěry pro nemocné banky, čímž situaci na několik měsíců uklidnil a hned začal mluvit o bankovní unii – s předpokladem, že ECB bude dohlížet na evropské banky. V červnu pak summit myšlenku bankovní unie schválil. Teď Draghi říká, že udělá „cokoli“ pro záchranu eura.

To v praxi znamená například to, že ECB začne sama nakupovat dluhopisy států, které jsou v potížích, aby jim tak pomohla vyhrabat se z propasti. Minulý čtvrtek na netrpělivě očekávané tiskové konferenci Draghi naznačil, že do září připraví plán, který bude obsahovat kroky do „neprozkoumaných vod“. Situace je totiž podle něj nestandardní a finanční trhy trpí „těžkými poruchami“.

Je pravda, že nákupem dluhopisů by ECB rozložila zátěž zadlužení na všechny státy platící eurem, zejména na Německo, a to se nelíbí kancléřce Angele Merkelové. Draghi ale intenzivně pracuje na tom, aby dostal na svou stranu kolegu z německé centrální banky Jense Weidemanna, a podílí se s klíčovými evropskými politiky také na plánu politické unie, který má prezident EU Van Rompuy odhalit už koncem srpna. Něco o jeho obrysech tuší i slovenský premiér Robert Fico, který minulý týden dramaticky prohlásil, že bude prohlubovat evropskou integraci způsobem, o jakém „se nám ani nesnilo“.

Záhadný bankéř

Na technické detaily, díky nimž může Draghi proměnit euročmeláka v eurovčelu, není v tomto textu místo a věnují se jim stovky analýz a komentářů v evropském tisku. Jasné je jen jedno: Draghi je muž odhodlání, energie a také neobyčejných schopností. Server Bloomberg citoval již zmiňovaného Erika Nielsena z dopisu svým klientům: „Když bude potřeba, ECB pod vedením Draghiho ukáže ohromnou sílu.“ A Draghiho chuť měnit svět naznačuje i výrok po propuknutí krize, kdy byl ještě guvernérem italské centrální banky: „Centrální banky musejí převzít velení při obnovení pořádku.“

Draghi se na „velení“ a bankovní unii připravuje i věcně. Čtyřicetipatrový mrakodrap ve Frankfurtu – současném sídle ECB – už nestačí a za půl miliardy eur se staví nový, který má v roce 2014 podle serveru EUobserver pohltit dva a půl tisíce úředníků (dnes jich je 1400). Není divu, že francouzskému europoslanci (za zelené) Philippu Lambertsovi povolily nervy a obvinil Draghiho, že soustřeďuje stále větší moc v „nejméně transparentní evropské instituci“ a že na konzervativní list Die Welt působí ECB „dojmem trojského koně“.

Jistá tajemnost je však typickou vlastností bank i jejich šéfů a v Draghiho profilu v deníku FT se píše, že „zůstává hádankou i pro ty, kteří ho dobře znají“. Ví se o něm, že rád hraje golf, má manželku a dva syny a je to člověk, který vždy hledal spíše konsenzus než spory.

Když se v únoru 2011 jeho jméno poprvé objevilo mezi hlavními kandidáty na šéfa ECB, německý bulvární Bild dal této zprávě palcový titulek: „Mamma mia!“ Jenže Draghi, stejně jako jeho kolega, italský premiér Mario Monti, vyvrací svojí kariérou i pověstí stereotypy o Italech, které naopak potvrzoval Silvio Berlusconi. Není vyloučeno, že právě Ital Mario Draghi se zapíše do dějin jako zachránce eura, i kdyby to udělal jen proto, aby naplnil sen svých jezuitských učitelů o jednotné Evropě.