Dopisy

Společnost jako energetický systém

RESPEKT 29/2012

Článek Václava Cílka ve mně vyvolal značné souznění, hlavně pasáže ke konci článku.

Také se domnívám, že energetika by v sobě měla nést jisté rysy „socialistického“ plánování, aby mohly vzniknout velké a časově náročné investiční celky, i rysy tržního kapitalismu, aby si jednotlivé způsoby výroby energie a jednotlivá opatření pro úspory energie mohly vzájemně konkurovat a uplatnilo se to nejefektivnější. Bohužel, s tržním prostředím jsme hodně na štíru. Ceny elektřiny z konvenčních zdrojů nejsou dobře nastaveny, protože v nich nejsou řádně započteny externality, a ceny obnovitelných zdrojů či vybraných úsporných opatření jsou deformovány dotacemi. Úplně na závěr textu autor volá po vytvoření nedeformovaného, jasného a přehledného investičního prostředí, které by se mohlo stát osou energetické koncepce ČR. Tato zdánlivě prostá věc má však mnohá úskalí. Energetické firmy jsou významným hráčem na politické scéně (nějaké zpoplatňování externalit si nenechají jen tak líbit) a vytvářet dotační programy je velmi lukrativní byznys (hlavně je-li program nastaven byrokraticky výživně a úředník může dělat obstrukce). Proto, myslím, autorovo decentní volání mělo být v článku nahrazeno zběsilým křikem, aby se aspoň něco v tomto směru začalo hýbat. A pak by se celá energetická politika mohla zúžit na plánování velkých investičních celků. Všechna další opatření by se spontánně regulovala podle férového trhu, nic lepšího zjevně nelze vymyslet. Jak autor též podotýká, copak má význam věštit z energetické koule na čtyřicet let dopředu? Není spíše lepší postarat se, aby vše co nejdříve fungovalo podle správných pravidel? 

Přesto je v článku jedna záležitost, se kterou s autorem nesouhlasím. Tam se doslovně píše: „Jen malá část financí navíc směřuje tam, kde je nejvíce potřebujeme – k malým výrobcům, kteří přispívají k vytváření ostrovů energetické stability.“ Uznávám, že podobné výroky již byly vyřčeny mnohotisíckrát, a možná proto se nikdo nezamyslel, zda se nízkou podporou ostrovních systémů máme nyní nějak trápit. Spolehlivou elektrickou síť jsme budovali celé staletí a toto veřejně prospěšné dílo umožňuje každému z nás mít cenově dostupnou elektřinu každou sekundu v roce.

Má smysl se nyní v ČR snažit o změnu centralizovaného systému energetiky, který je vyzkoušený a funguje bez větších problémů? Aby elektrická síť mohla dobře fungovat, potřebuje platící zákazníky, stejně jako síť veřejné dopravy či silniční síť, kde každý řidič přispívá na její údržbu a rozvoj spotřební daní na pohonné hmoty. Když si někdo koupí auto a nechce pravidelně využívat veřejnou dopravu, rád v případě poruchy auta veřejnou dopravu využije, ale nedostane na jízdenku slevu jako pravidelní uživatelé. Stejně tak, kdo nemá auto a potřebuje něco těžkého odvézt, musí si objednat dopravu za vyšší cenu, než by byla vlastním autem. Každý je rád, že infrastruktura existuje, ale kdo ji využívá jen sporadicky, má tu službu dražší. Zdá se mi tedy zcela postavené na hlavu, proč ten, kdo využívá elektrickou síť jen sporadicky, by měl na to ještě získávat podporu. A že by se tu dalo hovořit v případě nestabilních obnovitelných zdrojů o ostrovech stability, to je také na pováženou. Z globálního hlediska způsobí 200 fotovoltaických elektráren o výkonu 5 kW na střechách vesnice stejné potíže v síti jako jedna megawattová elektrárna za humny.

Jistě tu může být i námitka, že se velcí dodavatelé elektřiny chovají monopolně a zákazníky odírají. Proto nechť občané vychovávají dodavatele tím, že si občas někdo zřídí ostrovní systém a odpojí se. To však nyní způsobí jen další zdražení elektřiny pro ostatní. Tudy cesta zjevně nevede. Úplně by stačilo, aby regulátor začal fungovat ve prospěch občanů. 

Jiří Svoboda    

CENA ZA KLIDNÝ SPÁNEK

RESPEKT 31/2012

V článku píšete, že James Holmes používal „dvanáctirannou brokovnici“. K tomu vás asi vedl mylný překlad slova „12-gauge“, což se správně překládá jako „ráže 12“. Nejsem znalec zbraní, ale podle internetu se brokovnice, kterou používal Holmes, vyrábí jako tří- až osmiranná.

Jinak děkuji za výborný článek. Jako Američan a odpůrce střelných zbraní je mi mnohé z textu známo, ale jiné informace (např. porovnání USA s Novým Zélandem – svoboda v. férovost) jsem četl poprvé. Váš popis zbraní jako symbolu (či fetiše) konzervativního obrození je naprosto správný.

Stephan Pohl

KDO ŘÍDÍ SVĚT

RESPEKT 31/2012

Jsem ráda, že se Respekt tímto důležitým tématem zabývá, recenze knihy Davida Rothkopfa o nárůstu moci nadnárodních korporací je zdařilá a jistě si zaslouží, aby o ní český čtenář věděl.

Ráda bych ale upozornila, že Rothkopf není zdaleka první autor, který se tomuto tématu věnuje, jak by se z článku mohlo zdát (viz pasáž v závěru: „Samotné Rothkopfovy knihy představují první krok k lepšímu pochopení procesů, které se kolem nás odehrávají“). Podrobnou a pronikavou analýzu nárůstu moci nadnárodních korporací lze najít již v knize Davida Kortena When Corporations Rule the World (1995). Vše, co zmiňuje Rothkopf, v nějaké podobě popisuje i Korten. Nelze nezmínit též knihy Naomi Kleinové či Noreeny Hertzové, jejíž Plíživý převrat vyšel i česky. Existuje také silné celosvětové hnutí proti moci nadnárodních korporací, které má na svém kontě řadu kampaní a úspěchů v této oblasti, např. zastavení snah o mezinárodní dohodu MAI (Multilateral Agreement on Investment) v roce 1998. Ta by byla dala korporacím obrovské pravomoci ve vztahu k vládám. V devadesátých letech tedy rozhodně navzdory slovům autora článku nevládlo „všeobecné nadšení z globalizace“.

Ráda bych také připomněla, že popisovaný jev, tedy nárůst moci nadnárodních korporací, je přímým důsledkem nekritické víry v tržní mechanismy. Důsledkem neomezené konkurence, kterou postuluje dnešní ekonomie středního proudu, je nutně vítězství těch velkých a ještě větších. Nejde tedy jen o střet mezi „superobčany“ a tradičními vládami, ale také o střet mezi neoliberální ideologií (jejíž odlesky můžeme najít i v řadě článků ve vašem listě, viz například pravidelné výzvy k privatizaci železnic) a jejími alternativami. K těm patří např. rodící se teorie ekonomické lokalizace, nerůstu, podpora komunitního a municipálního vlastnictví, participativní demokracie a samozřejmě snahy o legitimizaci role vlád a o jejich návrat k hájení veřejného zájmu (který ve skutečnosti nebývá totožný s maximalizací produkce).

Naďa Johanisová, Brno