Endurance. Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Nejmrazivější příběh lidských dějin.

Ve velrybářské osadě Stromness na Jižní Georgii pomalu končila směna, když práci přerušil výkřik. Dva malí chlapci vyděšeně běželi k rybářům a ukazovali na tři přízraky, které jim kráčely v patách. Vousaté tváře černé jak uhel, vlasy na ramena, omrzliny, rozedrané bundy s kapucí. A co bylo nejdivnější – cizinci nepřicházeli z doků, kde přistávaly lodě. Přicházeli z hor. Z hor, které lidská noha dosud nikdy nepřešla.

Nehostinný ostrov nedaleko Antarktidy byl v roce 1916 nejjižnějším lidským sídlem na zeměkouli. Prostřední z mužů požádal vyčerpaným hlasem norské rybáře, aby ho dovedli k řediteli stanice. Když Thoralf Sorrle zuboženého cizince uviděl, instinktivně o krok ucouvl. „Kdo jste?“ zeptal se nedůvěřivě. „Mé jméno je Shackleton,“ řekl tiše návštěvník. Ředitel Sorrle odvrátil hlavu a rozplakal se.

Polární smolař

Touhle chvílí skončila polární výprava, která se v budoucnu stane magnetem na superlativy. Bývá nazývána jedním z největších dobrodružství dějin, nejnebezpečnější cestou přes oceán, americký časopis Time ji pasoval na „definici hrdinství“. Jisté je, že podtitul knihy Endurance, který putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice označuje za neuvěřitelné, moc nepřehání. Příběh opravdu nemá daleko k zázraku. A pokud vám letošní horké počasí není zrovna po chuti, kniha sepsaná britským novinářem Alfredem Lansingem vás spolehlivě zchladí.

Ambiciózní mladík z irské středostavovské rodiny Ernest Henry Shackleton byl klasickým případem člověka, který má dobrodružství v krvi. K britskému královskému námořnictvu se dal v šestnácti, už o osm let později se stal velícím důstojníkem. Polární výpravy byly na přelomu století v kurzu – Británie, Norsko a Spojené státy soutěžily, kdo bude na pólech první, a dobrodruzi vydávající se do mrazivých končin mohli počítat s podporou státu i mecenášů.

Antarktida brzy přivábila i Shackletona, od prvních krůčků na ledovém kontinentu mu ale dělala společnost smůla. Coby člen Scottovy výpravy v roce 1902 musel po sedmi týdnech vzdát cestu na jih, protože vykašlával krev a trápily ho těžké kurděje. O šest let později se málem dotkl jižního pólu, ale hlad a mráz ho pouhých 97 mil před cílem donutily k otočce. Hrdina povýšený do šlechtického stavu sklízel uznání, ale prvenství na pólech mu slavnější kolegové Peary, Amundsen a Scott vyfoukli před nosem. Houževnatý námořník nemínil vyklidit místo v polárních dějinách snadno. V předvečer první světové války tak naplánoval expedici, která si dala ještě odvážnější cíl: jako první s pomocí psích spřežení přejede Antarktidu napříč.

Střízlivější povahy to považovaly za pošetilost a fakt, že prvnímu člověku se to podařilo až o 43 let později s pomocí vyhřívaných motorových tahačů a leteckého zásobování, naznačuje, že na tom něco bylo. Ale Shackleton se zadlužil až po uši, a tak se v srpnu 1914 z břehu Temže mohlo sedmadvacet mužů nalodit na palubu lodi Endurance (Vytrvalost) a vyplout na jih. Vstříc katastrofě.

Mráz z nebes

K Antarktidě loď nikdy nedoplula. Jak postupovala Weddelovým mořem, houstly ledové kry, až ji devadesát námořních mil od pevniny uvěznily. Pět měsíců tu muži čekali a pak namísto kýženého jarního oteplení, jež mělo loď vysvobodit, přišlo něco jiného – led začal Endurance drtit. Dlouhé dny rvalo posádce uši praskání a vrzání, jež se měnilo v hřmot, když kry prorazily opláštění nebo ohýbaly silné trámy. Nekonečně dlouho muži pumpovali vodu z lodi, než velitel ukončil plané naděje. „Odchází, hoši. Je na čase opustit palubu.“

Mnoho let poté, v teple a bezpečí domova, napsal geolog Raymond Pristley památnou větu: „Pro rychlé cestování mi dejte Amundsena, na vědecký výzkum Scotta. Ale když jste v koncích a všechno kolem se hroutí, padněte na kolena a modlete se k Shackletonovi.“ Je to přesné, protože jakkoli záchrana posádky zpětně vypadá jako neuvěřitelné štěstí, v pozadí se tyčí mimořádné schopnosti velitele.

Začal tím, že si v provizorním táboře postaveném na ledové kře vzal k sobě do stanu největší protivy, lenochy a škarohlídy – kdyby spali jinde, vznikaly by rozbroje. Když se o pár týdnů později rozhodl vydat pěšky na cestu po ledu, řešil zase dilema, jak muže přesvědčit, aby si vzali jen to nejnutnější. Vzal vlastní zlatou tabatěrku a odhodil ji do sněhu. Otevřel Bibli a vytrhl z ní tři stránky – osobní věnování královny Alexandry, 23. žalm a čtyřverší z knihy Jób („Starobylý mráz z nebes, kdo jej stvořil?“). Zbytek vyhodil. Ohromení námořníci se nenechali zahanbit.

Sedmnáctiměsíční putování osmadvaceti mužů (přibyl jeden černý pasažér) popisuje kniha jako neustálý boj o přežití. Nejprve jim domovská kra rozpraskala pod nohama, poté se ve třech záchranných člunech týden plavili ledovým oceánem na Sloní ostrov. Promočení, hladoví, kůži rozežranou solí, tělo pokryté omrzlinami a boláky plnými hnisu. Živili se tulením masem a tučňáky, postupně museli zabít všechny tažné psy. „Vůbec bych neváhal, kdybych měl jíst uvařeného psa,“ poznamenal si do deníku lékař výpravy Alexander Macklin, „ale moc se netěším na to, že ho budu muset jíst za syrova.“

Shackleton nakonec zanechal většinu posádky na kamenité pláži Sloního ostrova a s pěti muži se vydal na osm set mil dlouhou plavbu do Jižní Georgie, nejjižnějšího obydleného ostrova planety. V otevřeném šestimetrovém člunu musel proplout Drakeovým průlivem, který je považován za vůbec nejhorší místo ve světových mořích. Pohazovaly s nimi šestimetrové vlny, zuřil hurikán, došla jim pitná voda a málem se roztříštili o pobřežní útesy.

Když přistáli, Shackleton si přidělal k botám šrouby z lodi a do velrybářské osady šel pěšky přes vysoké ledovce a hory. Aby toho nebylo málo, následující čtyři měsíce strávil osvobozováním mužů na Sloním ostrově – povedlo se mu to až na čtvrtý pokus.

Co zbývá

Dnes má už shackletonovská odysea trochu jiný půvab, než když ji před desítkami let hltal její obdivovatel Reinhold Messner. Dobyvatelský pud polárních pionýrů neláká k následování ani snění o dálkách (co také objevovat, když do Antarktidy dnes jezdí 13 000 turistů ročně) a z příběhu zůstal hlavně silný lidský rozměr. Shackletonova zodpovědnost za druhé („Jestli se mi něco stane, zatímco na mě muži čekají, budu se cítit jako vrah“), pevný, ale spravedlivý styl vedení a neochvějný optimismus způsobily, že sedmnáctiměsíční utrpení v knize vypadá jako na kost ohlodané svědectví o lepší stránce člověka. Chlapi hrubého zrna, k smrti unavení, hladoví a omrzlí, na sebe ani jednou nevztáhli ruku a s nadsázkou řečeno zažili jedinou skutečně vážnou krizi – když jim došel tabák.

Příznačná je scéna, kdy do sebe omylem při snídani strčí a prvnímu důstojníkovi Greenstreetovi se vylije rozpuštěné sušené mléko, jehož příděly docházejí. Strhne se prudká hádka, ale za chvíli se rozhostí ticho. Vztek je pryč a Greenstreet zoufale kouká do prázdného hrnku. Vypadá to, že se rozpláče. Za chvíli k němu přistupují jeden muž za druhým a odlévají mu trochu mléka ze svého. Je to jen náhoda, že se ze Shackletonovy polární expedice nakonec vrátili domů všichni trosečníci živí?

Alfred Lansing: Endurance. Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, vydalo nakladatelství DharmaGaia, přeložila Eva Madaraszová, 320 stran.