Sobeckému genu k narozeninám

Už je to třicet let, co vyšel Sobecký gen britského evolučního biologa Richarda Dawkinse, asi opravdu jedna z nejdůležitějších knih druhé půle dvacátého století. Její vliv se zdaleka neomezuje jen na biologii. Sobecké geny a související témata (především to, jak jsme všichni geneticky determinováni k nevěře) bývaly a částečně dodnes jsou velmi úspěšným tématem elegantní intelektuální konverzace.

Ostatně ani Dawkins (narozen 1941) svou aktivitu neomezuje jen na vědu a její popularizaci. Když může, útočí na náboženství, tepe pavědy a propaguje pravou pozitivní přírodovědu i obskurní hnutí brightů (takový bright, tedy „jasný“, je definován jako osoba, jejíž „světový názor je prost nadpřirozených a mystických elementů“). Dawkins tak činí s onou charakteristickou natvrdlostí, s níž se náboženství a pavědy tepávají a věda a osvícenské sekty propagují. Není divu, že mnozí pavědci jsou Dawkinsem rozběsnění úplně doběla (i mezi českými kreacionisty najdeme takto posedlé jedince). Britský biolog je dráždí dokonce i dnes, kdy jeho někdejší inspirativnost poněkud ochabla.

Jak funguje svět

Oč tehdy, v dávném roce 1976, vlastně šlo? Rozhodně by se mýlil každý, kdo by se snad dosud domníval, že Dawkins přiřkl kouskům DNA nějaké mravní kvality. „Sobeckost“ genů je dost nešťastná metafora, která má smysl jen tehdy, uvědomíme-li si, že klasický darwinismus devatenáctého století i neodarwinismus 40.–60. let…