2005/42

Média přinesla zprávu o ničivém zemětřesení s desítkami tisíc mrtvých lidí v Kašmíru; české humanitární organizace zahájily sbírky na pomoc postiženým a vyslaly na místo své experty. Stoupla cena pitné vody. Bývalý prezident Václav Havel zahájil v pražském kostele sv. Anny devátý ročník své mezinárodní konference Forum 2000, tentokrát pod heslem „Naše globální soužití: Výzvy a naděje pro 21. století“. Současný prezident Václav Klaus si vyrazil na Velkou pardubickou. Už je to lepší, můžu držet hokejku všemi prsty, ale zaskočilo mě dnešní ráno – chtěl jsem se protáhnout a najednou jsem nemohl zvednout ruku. Bolí mě za krkem, odpověděl v rozhovoru pro MF Dnes proslulý hokejista Jaromír Jágr na dotaz redaktora, jak se mu hojí jeho malíček zlomený před čtyřmi měsíci.

Ozbrojený konflikt v bývalé Jugoslávii, jehož desáté výročí si letos připomínáme, k nám zavál snad ještě víc balkánských imigrantů než socialistická družba o desetiletí dříve. Přinášeli si s sebou traumata a hrůzné příběhy, které na čas získaly publicitu a časem se ztratily stejně jako jejich nositelé. Básník a spisovatel Adin Ljuca u nás zůstal, pracuje v Národní knihovně a letos vydal knížku povídek s názvem Vytetované obrazy. V roce vzpomínání na balkánskou válku bychom ji neměli přehlédnout.

Svým způsobem měli Vladimír Morávek a Jan Budař smůlu. Když sepisovali scénář svého posledního filmu, nemohli tušit, že téma reality show bude v čase jeho premiéry v Česku úplně obehrané a výraz „vyvolený“ se ne vlastní vinou přesune mezi nejhorší klišé. Vyzbrojen shovívavostí i očekáváním však divák nakonec zjistí, že smůlu má tentokrát hlavně on.

Letošní udělení Nobelovy ceny za literaturu vyvolává méně vzrušených ohlasů než to loňské. Přesto je volba britského dramatika Harolda Pintera nečekaná a stejně odvážná i provokativní jako před rokem ocenění Rakušanky Elfriede Jelinek.

Někde na rozhraní mezi koncem sezónních prací v zemědělství a začátkem lovecké sezóny se nachází zhruba desetidenní období vyhlašování Nobelových cen. Každoročně je tato kratičká nobelovská sezóna spojena s vlnou zájmu veřejnosti o vědu, za kterou jsou udělovány čtyři ceny: za fyziologii a medicínu, fyziku, chemii a ekonomii (další dvě potom za mír a literaturu).
Zkusme se svézt na této vlně a podívat se trochu hlouběji, jaký význam dnes ceny mají a jak jsou vnímány ve vědeckém světě.

Eric S. Best (43) se narodil v Severní Karolíně v USA. Vystudoval mezinárodní vztahy a ruštinu. Začátkem roku 1991 přijel do Prahy, kde po dvou týdnech poznal svoji budoucí manželku. S její pomocí založil v roce 1992 informační bulletin The Fleet Sheet, který každý den přináší v angličtině výběr zpráv z České republiky a komentář k jedné události. Čas od času píše komentáře i do českých deníků. Eric Best bydlí v Praze, je ženatý, má čtyři děti.

Zemětřesení v severním Pákistánu si vyžádalo přes čtyřicet tisíc obětí. Na tom bohužel není nic výjimečného, přírodní katastrofy se odehrávají ve vlastním rytmu, který nikdo ovlivnit nedokáže. Zajímavější je ale lokalita tragédie. Nejvíce škod totiž napáchala v Kašmíru, regionu, který americký prezident Bill Clinton svého času nazval nejnebezpečnějším místem na světě. Zasáhla i Afghánistán, kde vláda stále bojuje se zbytky tálibů, a také pákistánsko-afghánské pohraničí, kde se podle všeho stále skrývá Usáma bin Ládin s kruhem svých nejvěrnějších. Nechtěně tak připomněla zdánlivě pozapomenutou historii. Zároveň však ukázala, jak tuto historii překonávat. Solidarita s oběťmi neštěstí totiž sbližuje zarputilé nepřátele, kteří se mezi sebou více než půlstoletí hádají právě o Kašmír.

Říká se, že kancelář šéfa německé vlády v centru Berlína, která se rozkládá na ploše 145 metrů čtverečních, patří k největším premiérským úřadovnám v Evropské unii. Přesně měsíc po předčasných volbách do Spolkového sněmu se zdá téměř jisté, že se do ní nastěhuje šéfka konzervativců Angela Merkelová. Jako první kancléřka v německé historii povede velkou koalici křesťanských a sociálních demokratů.
Předcházel tomu více než třítýdenní zápas se sociálními demokraty, kteří nechtěli vzhledem k těsnému rozdílu hlasů uznat její kancléřský nárok. Co je však důležitější: dosud není vůbec jasné, o jaký program se bude vláda CDU/CSU a SPD opírat. Je rovněž otázkou, jak se Merkelová vyrovná se zvláštními zákonitostmi, které s sebou spolupráce dvou největších stran v zemi přináší.

V létě 2002 to byla jasná vize: nově nastoupivší ministr informatiky Vladimír Mlynář sliboval, že do konce čtyřletého vládního období bude polovina národa bez problémů zacházet s moderními technologiemi. V dohledné době také prý nebude po úřadech muset běhat člověk, ale pouze dokumenty elektronickou cestou. Jen do léta 2006, tedy do voleb, tak mělo být možno zařídit po internetu čtvrtinu věcí, kvůli nimž musí člověk na úřad – od získání příspěvků na děti po řidičský průkaz.

Když dva misionáři kultury a ekologie přitáhli do zastrčeného koutu Čech mezinárodní umělce i proslulé politiky, psalo se v novinách o úžasném experimentu. Řada lidí odjinud s tichou závistí sledovala, jak se na Broumovsku tančí v kostelích, obnovuje stará tvář krajiny a vztyčují kříže smíření. Teď je s tím vším konec. Misionáři po letech odcházejí, trpce a se zklamanými pocity. A v místě samém vládne nad jejich odchodem špatně utajovaná radost. Jak se to mohlo stát?

Premiér Jiří Paroubek ohlásil, že se po vítězných volbách chystá zavřít ústa nezávislému tisku. To je natolik pozoruhodný program, že stojí za to nahlédnout, proč šéf kabinetu něco takového slibuje a jak to chce provést.

Jedna z největších celebrit posledních týdnů, virus H5N1, přestala dovádět jenom v daleké Asii a natáhla chapadla až k nám. Vypuklou paniku se úřady pokusily uklidnit vyhlášením války. Potíž je v tom, že nemáme zbraně. A co je horší, nemáme kázeň.

Na první pohled by se mohlo zdát, že koalice dvou největších německých stran nemůže přinést moc dobrého. Vždyť se tak programově liší. Jenže správně to řekl známý politik CDU Kurt Biedenkopf: „Nyní musí křesťanští a sociální demokraté sníst, co si nadrobili během posledních deseti let.“ Skutečně, obě strany si už léta vzájemně blokují většinu pokusů o reformy – do konce vlády Helmuta Kohla v roce 1998 se o to zasloužili sociální demokraté, od nástupu Gerharda Schrödera zase opoziční křesťanští demokraté. A nyní je třeba ukázat, co dokážou společně.

„Už nikdy v životě neřeknu: tohle bych neudělal,“ shrnul Philip G. Zimbardo (72) své vlastní poučení z celoživotní práce, za kterou teď od Václava Havla přejímal Cenu nadace Vize. Profesor psychologie na univerzitě v americkém Stanfordu tvrdí, že zlo není podmíněno jen povahou jedince, ale převážně situací. Podle něj jsme skoro všichni schopni zlo páchat, tolerovat anebo bez odporu snášet, pokud k tomu narostou podmínky. Jeho teorie jsou podloženy neobyčejně spektakulárními pokusy, z nichž nejslavnější je stanfordský vězeňský experiment z roku 1972. V něm a řadě jiných dospěl Zimbardo k závěru, že za zrůdným jednáním nestojí totalitní systémy, ale situace, v nichž lidé podléhají vnějšímu nátlaku a zacházejí přitom dál než ve skutečnosti musejí. Někdo to zná z pracovních porad, někdo z rodiny, jiný z vězení. V každém kolektivu se začnou po krátké době utvářet vazby a role, svou roli začne hrát moc, poslušnost, strach, schopnost uhýbat. Problém nastane ve chvíli, kdy ten, kdo má autoritu, označí někoho jako „nepřítele“ a ostatní se slepě přidají. V běžném životě je to jen banální otrava, za války to může vést ke genocidě.