Kam utekl Bob Dylan

Je fascinující sledovat, jak se po čtyřech intenzivních dekádách završuje kariéra krále amerických a potažmo i světových písničkářů Boba Dylana. Jedna pocta stíhá druhou, tu zpívá papeži, jindy je nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Přímo či nepřímo ovlivnil každého, kdo na současné hudební scéně něco znamená. Den co den se objevují nové coververze jeho skladeb, první díl jeho pamětí se stal bestsellerem. Proto není pochyb, že na žebříčku úspěšnosti zaboduje také nový filmový dokument režiséra Martina Scorseseho s názvem No Direction Home, podrobně mapující období první poloviny 60. let, kdy Dylan neznamenal „pouze“ prvotřídní muziku, nýbrž i hybnou sílu ve vývoji kulturních dějin Spojených států.

Nenechat se zastřelit

Je nanejvýš sympatické, že Scorsese zůstal věrný nevtíravému a civilnímu stylu, jakým vypráví své mafiánské ságy a velkoměstské tragikomedie. Dvoudílný snímek, jenž měl televizní premiéru koncem září a nyní vychází na DVD (o stejnojmenném soundtracku s třemi desítkami raritních nahrávek nemluvě), nenosí dříví do lesa a nestaví svému protagonistovi další zbytečný pomník. Všechno je tu poklidné, dávno vybojované a vzpomínané s lehkým úsměvem na rtech. V roce 1966, kdy Dylan absolvoval revoluční elektrické turné, ovšem ještě zdaleka nevěděl, zda se bude smát naposled. Podle členů doprovodné skupiny, později známé jako The Band, šlo ve zjitřené…