Mráz přišel zevnitř

21. srpen není jen výročím vojenského zásahu armád pěti států Varšavské smlouvy v roce 1968. O rok později vyšli lidé do ulic, aby protestovali proti nové vládnoucí garnituře, která se s invazí vojsk smířila. Husákovo vedení KSČ však tvrdě zakročilo. Proti demonstrujícím zasáhli milicionáři, příslušníci bezpečnosti i armáda; největší boje se odehrály v Praze a v Brně. Tento den je tak označován i jako definitivní konec Pražského jara a počátek nástupu normalizace. K výročí 21. srpna 1969 a diskusím o jeho odkazu odemykáme text, který původně vyšel v roce 2003.

•••

Jaká škoda, že ten sen trval tak krátce, vzpomínají někteří okouzlení pamětníci dodnes na „pražské jaro“ roku 1968. Krom nostalgie však vzdálená doba vyvolává i pár otazníků. Vždyť vpád sovětských tanků 21. srpna nebyl jen koncem sympatické snahy Čechů a Slováků uniknout z vazalství – ten den byl i začátkem cesty k tragické a víceméně poslušné kapitulaci. Pokud je někde v pětatřicet let starých událostech skryta výstražná lekce pro budoucnost, pak právě tady: jak to, že společnost, která okusila svobodu a nadchla se pro ni, se jí tak snadno vzdala?

Mlčte, Vasile Biľaku!

První dny okupace přinesly Sovětům nečekaný problém: vojenské obsazení země proběhlo hladce, ale jejich tuzemští pomahači se ukázali jako trapně neschopní. Podle přání sovětského vůdce Leonida Brežněva se v srpnu 1968 měla s podporou invazních vojsk ujmout v Praze moci „revoluční dělnicko-rolnická vláda“. Byl to postup, jaký se Rusům osvědčil už při potlačení maďarského povstání v roce 1956. Ochotní zrádci se sice našli (šlo o dnes již pozapomenuté a mrtvé komunistické aparátčíky jako Alois Indra, Drahomír Kolder či Oldřich Švestka, z hlavních jmen žije na Slovensku už jen Vasil Biľak), ale nezvládli ani první krok – přesvědčit prezidenta Ludvíka Svobodu, aby je jmenoval.

Sovětům tak nezbylo než nechat ještě nějaký čas u moci tehdejší politickou reprezentaci: nesmírně populárního tajemníka komunistické strany Alexandra Dubčeka (vzhledem k ústavně zakotvené vedoucí úloze KSČ šlo fakticky o prvního muže země), předsedu parlamentu Josefa Smrkovského či premiéra Oldřicha Černíka. Tyto muže Kreml vesměs považoval za slabé nebo nespolehlivé, právě s jejich pomocí však musel zahájit přivádění Čechů a Slováků k pořádku.

Ráno 21. srpna byli všichni tři zatčeni a později spolu s dalšími 23 českými a slovenskými politiky dopraveni do Moskvy k podpisu protokolů o kapitulaci. Po čtyřech dnech internace Dubček a spol. kývli (podpis odmítl připojit jediný z unesených, předseda Národní fronty František Kriegel) – v přesvědčení, že se v zájmu země na chvíli ponížili, ale dál budou moci vládnout po svém, byť opatrně.

Zní to bláhově: jaképak po svém, s okupační armádou v zádech? V prvních měsících „po srpnu“ však skutečně zbýval podstatný prostor svobody. Reformátoři ponechali otevřené hranice. Nepřišla ještě ani vlna zatýkání, naopak rok 1968 vešel do historie díky vůbec nejnižšímu počtu vězňů – 14 tisíc (v 50. letech jich bývalo kolem 40 tisíc, dnes je v České republice 17 tisíc vězňů).

Studenti mohli ještě na podzim beztrestně stávkovat za politické požadavky včetně odchodu okupantů. Znovuobnovená cenzura už sice nepřipouštěla přímou polemiku s Kremlem či pochyby o vedoucí úloze KSČ, ale bylo povoleno kritizovat domácí poměry. Mimochodem: moskevské protokoly, obsahující souhlas s pobytem vojsk a závazek „kádrových změn“ v KSČ, nebyly zveřejněny – až v únoru 1969 je časopis Svět práce přetiskl z britského týdeníku The Economist.

Na Bílou knihu, v níž Kreml líčil invazi coby „bratrskou pomoc zemi zmítané kontrarevolucí“, odpověděli domácí historici pod vedením Viléma Prečana a Milana Otáhala v listopadu 1968 sborníkem Černá kniha, dokumentujícím průběh okupace. A že nešlo o skomírající vzdor pár intelektuálů, o tom svědčí bouře nevole mezi dělníky, která se strhla po rozhovoru Vasila Biľaka pro list Komunistické strany USA Daily World. Kolaborant v něm vykládal, že Češi a Slováci byli při svých reformách svedeni západními imperialisty. „Pane Vasile Biľaku, chápeme, že jste své názory uveřejnil v americkém listě,“ stojí v otevřeném dopise odborového svazu kováků z prosince 1968, „protože u nás není platforma, na níž byste se odvážil své názory přednést!“

Ohni se a bude nám dobře

Situace v zemi byla v lecčems schizofrenní: vedle okupační tiskoviny Zprávy a vysílačky Vltava dosud fungoval okleštěný, ale víceméně svobodný tisk, rozhlas a televize. Podobné poměry, o něco méně přehledné, vládly i v politice.

Ve vedení KSČ zasedali vedle sebe ryzí zrádci typu Biľaka, lavírující technokrati jako premiér Černík i „reformátoři“. Jen pro představu o pestrosti poslední skupiny: patřil sem ekonom Ota Šik, který snil o podnicích řízených odboráři a manažery, „ideolog pražského jara“ Zdeněk Mlynář se svým plánem na svobodné volby (podle jeho představy by se jich ovšem účastnila pouze KSČ a obnovená sociální demokracie) či nový předák slovenských komunistů Gustáv Husák, pro nějž „reforma“ znamenala především změnu z centralizovaného Československa na federaci. Tento nesourodý spolek měl pak zastřešit Alexander Dubček – podle pamětníků prostý, hodný a nekonfliktní, v době krizí poněkud plačtivý člověk.

V týdnech po invazi pražští politici spoléhali, že se jim podaří Sověty uchlácholit několika ústupky. Když například 4. září moskevské noviny Izvestija vyzvaly k odchodu ministra zahraničí Jiřího Hájka, čtrnáct dní poté podal demisi.Vláda vyměnila i šéfy státní televize a rozhlasu.

Na jednání v Moskvě 10. září premiér Černík podle sovětských stenozáznamů slibuje, že pošle do ústraní další známé postavy veřejného života. „U nás je skupina lidí, která v poslední době mnoho namluvila a leccos vyvedla, různí novináři, v převážné míře lidé židovské národnosti.

Co byste řekli tomu, kdybychom je poslali pracovat na nějaká nevýznamná místa za hranice na pět až deset let?“ navrhuje Brežněvovi a jako příklad jmenuje známého cestovatele Jiřího Hanzelku. „Mohl by se zabývat řekněme prodejem automobilů.“ (Brežněvova reakce byla neurčitá – „popřemýšlíme o tom“ – a jak ukázala pozdější 70. léta, takové odklízení Kreml považoval za příliš měkké.)

Dubčekovo vedení začalo iniciativně dusit jakékoli zárodky občanského života, které stály mimo kontrolu Národní fronty. Počátkem září ministerstvo vnitra zakázalo dvě organizace, jež Sovětům vadily nejvíc, totiž Klub angažovaných nestraníků (KAN) a sdružení politických vězňů K-231.

V říjnu se od nich Dubček speciálně distancoval v projevu před dělníky Tesly Hloubětín, který vyzněl jako jeho dosud neslýchaná veřejná sebekritika: „Otevřely se dveře živelnosti, ze které těží různé nátlakové skupiny jako K-231, kam se vetřeli různí Rambouskové s protisocialistickými zájmy.“ (Míněn byl Ota Rambousek, komunisty zvlášť nenáviděný šéf dokumentační komise K-231.)

Stále se zužující prostor občanské svobody Dubčekovi tolik nevadil – věřil v konec okupace během pár měsíců či let. Potíž byla v tom, že na všechny ústupky pokládali Sověti na stůl seznamy dalších požadavků a Dubček dlouho neprohlédl, že až obětuje i nejbližší spojence, přijde na řadu on sám.

Čtyři hlasy proti

Z archivních dokumentů vyplývá, že tak rychlé skládání zbraní nečekali od pražských komunistů ani v Kremlu. Podle historiků bylo moskevské vedení v říjnu připraveno na taktické tahanice o smlouvě, která měla definitivně stvrdit pobyt okupačních vojsk. Jednání však bylo hladké, stačily necelé dva dny. Díky zkráceným procedurám už 18. října smlouvu o pobytu vojsk dostal parlament. S hlasováním spojil premiér Černík i další setrvání své vlády. Poměr hlasů byl drtivý: z přítomných bylo 228 pro, deset se zdrželo, proti byli čtyři – opět v čele s Františkem Krieglem.

V celodenní parlamentní debatě sice zazněly pochyby, například proč ve smlouvě chybí slibovaný časový limit pro pobyt okupantů, ty však smetl poslanec-zpravodaj Jan Němec, pozdější normalizační ministr spravedlnosti: „My tady můžeme odhlasovat nedůvěru soudruhu Černíkovi. A čemu tím pomůžeme? Tím, že někdo vstoupí slavně do dějin jako Hérostratos, když zapálil chrám?“ Zároveň vyzval novináře, „aby se objevilo více pozitivních článků k otázkám našeho rozvoje a k plnění moskevských protokolů“.

Proč šlo vše tak snadno? Z pamětí tehdejších politiků je patrný panický strach, že pokud se budou lidé bouřit a demonstrovat, okupační vojska takovou rebelii dřív či později krvavě rozdrtí. Proto neustále vyzývali ke klidu, k odvolání stávek a demonstrací. Vůdci země navíc prožili kariéru v aparátu KSČ, byli vychováni v obdivu k Sovětům a trvalý vzdor vůči Moskvě si ani dost dobře neuměli představit.

(Je příznačné, že František Kriegel, který se z konformismu pražského vedení vymykal, nebyl profesionální aparátčík: tento někdejší španělský interbrigadista a vojenský lékař sloužil v době „pražského jara“ jako primář interny v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči.)

„Nemohu říci, že jsem na ten čas hrdý, anebo že naň vzpomínám bez trpkosti, obzvláště ne kvůli dezercím v našich řadách a kvůli novým zrádcům,“ napsal o počátcích okupace ve svých vzpomínkách Naděje umírá poslední (1993) sám Alexander Dubček. I s odstupem let byl ale přesvědčen, že proti přesile nemohl jednat jinak a navíc – že to podstatné ještě nezradil. Za hlavní totiž považoval neuznat oprávněnost okupace a sovětskou verzi o „kontrarevoluci v Československu“ a neodvolat reformní plán KSČ z dubna 1968.

Tady pražští komunisté skutečně dlouho tančili mezi vejci a pro pojmenování invaze užívali úzkostlivě neutrální věty jako „vstupem armád jsme byli postaveni před novou skutečnost“. A když v říjnu Zdeněk Mlynář upozornil Dubčeka na stranickém zasedání, že svým mlčením a rychlým vyklízením pozic už fakticky okupaci schválil, první muž země možná opravdu nechápal, o čem je tady řeč.

Venku někdo hoří

Koncem roku cenzura úspěšně zkrotila média. „Každá redakce musela vybrat jednoho novináře, který bude bdít nad články kolegů. Úřad pro tisk a informace jen ex post oznámil: porušili jste předpisy, otiskli jste rozhovor s emigrantem. A redakční dohled se příště snažil o to víc,“ líčí novinář Jiří Ruml, který tehdy pracoval v týdeníku Reportér. „Na pokyny úřadu se dalo kašlat, což jsme v Reportéru dělali, jenže pak nás za to v listopadu dočasně pozastavili.“

Co zbývá v okupované zemi, kde armáda nebojuje, politici ustupují a svobody je každým dnem méně? Studenti a dělníci stávkovali, když byl koncem roku odvolán předseda parlamentu Smrkovský. „Může přijít vojsko, může nastat vylučování, zavírání,“ varoval v lednu studenty stále vlivnější Gustáv Husák. Dubček v televizním projevu vyzval občany, ať přestanou se stávkami a ukázní se.

V atmosféře postupující apatie se 16. ledna 1969 objevil zoufale radikální čin: posluchač pražské filozofické fakulty Jan Palach se na protest upálil. Ještě jeho smrtí se mohla kapitulace zastavit. V Palachově dopise na rozloučenou zazněl program odporu, kterému každý rozuměl a každý se k němu mohl přidat: pokud nebude ukončena cenzura a nepřestane vycházet okupační tiskovina Zprávy (což byly obecně sdílené a při troše politické odvahy splnitelné požadavky), mělo by Československo zahájit celonárodní stávku. Jinak ať vzplanou další „živé pochodně“.

Upálení Jana Palacha v té době otřáslo každým jen trochu vnímavějším člověkem. Noviny mu věnovaly celé stránky nebo mimořádná vydání a na jeho pohřbu se sešly desetitisíce lidí. Význam chvíle nerozpoznal pouze ústřední výbor KSČ, který v den Palachovy smrti právě jednal o plánu čistek mezi novináři i uvnitř KSČ; smrt venku na Václavském náměstí nechala strana ten den bez povšimnutí.

Teprve když se 20. ledna upálil v Plzni pivovarský dělník Josef Hlavatý (do dubna následovaly ještě tři další „živé pochodně“), spěchal prezident Svoboda do televize ujistit občany, že není třeba umírat, neboť on bude hájit „všechny demokratické svobody“. O váze tohoto slibu ovšem nejlépe vypovídá, že čtyři dny poté pohrozila vláda před Palachovým pohřbem násilím proti všem „narušitelům veřejného pořádku“.

Ještě v průzkumu z poloviny března 1969 se „reformátoři“ kupodivu těšili vysoké oblibě: prezidentu Svobodovi věřilo 88 % lidí, Dubčekovi 76 %. „Byl tu prezident. Legionář. Vydal se k hrobu TGM. To jsme považovali za znamení kontinuity lepších časů,“ vzpomínal nedávno v časopise Reflex spisovatel Jan Beneš. (Pravý charakter prezidenta Svobody vystihl ve svých pamětech až Zdeněk Mlynář: spíše než legionář to byl svým ustrojením ješitný a časem i senilní sovětský maršál.)

Ke konci Dubčekovy éry už však zbývaly jen dny. Koncem března, během mistrovství světa v hokeji, vypukly v ulicích spontánní oslavy dvou vítězství nad Sovětským svazem. Na Václavské náměstí v Praze podle odhadů vyšlo 150 tisíc lidí a při bouřlivých potyčkách s policií skupina provokatérů vymlátila kancelář sovětské letecké společnosti Aeroflot.

V půlce dubna Dubček kvůli nezvládnuté situaci v zemi odstoupil z nejvyšší funkce a do čela KSČ byl na zasedání partajních špiček drtivou převahou zvolen budoucí normalizátor Gustáv Husák. Tomu ve zmíněném průzkumu důvěřovalo 24 % Slováků a 2 % Čechů.

Náš zachránce dr. Husák

Na otázku „proč tak snadno“ se nabízí krátká odpověď: protože bezradná společnost neměla ani schopné vůdce, ani politické nástroje na vyměnění těch neschopných a neměla už ani svobodná média. Ještě však zbývala jedna šance. Co když komunisté mezi sebou najdou tak odhodlaného státníka, jaké mívali Maďaři i Poláci, jejichž režimy byly díky tomu snesitelnější? Co když najdou státníka schopného vzdorovat Moskvě? Z dnešního pohledu se to zdá neuvěřitelné, ale v dubnu 1969 i tak bystří analytici jako novinář Ferdinand Peroutka nebo literární kritik Václav Černý doufali, že takovým vůdcem by mohl být Gustáv Husák.

„Pan Husák má mnoho odpůrců a někteří z nich snad mají pravdu. Ale žádný z nich neupírá jeho osobnosti to, co je nazýváno formátem. Tento formát je složen ze silné vůle a nepochybné inteligence,“ uvažoval Peroutka z amerického exilu v dobovém komentáři Rádia Svobodná Evropa. A profesor Černý tehdy pasoval Husáka a Dubčeka rovnou na „dva největší zjevy našeho politického života od smrti Benešovy“.

Slovenský právník Husák intelektuálům imponoval svým vzděláním a kulturním rozhledem, navíc měl za sebou zkušenost politického vězně 50. let. Například komunistický historik Milan Hübl doporučoval svého přítele Husáka do čela KSČ právě jako záruku, že se nebudou opakovat procesy. (V roce 1972 byl Hübl za „podvracení republiky“ odsouzen na 6,5 roku. Husák ho nechal držet ve vězení po většinu trestu, ačkoli věděl o jeho podlomeném zdraví.)

Lepší instinkt než intelektuálové měla tentokrát veřejnost, která v Husákovi od počátku vycítila bezskrupulózního kariéristu. Studenti v Praze a v Budějovicích vstoupili na pár dní do stávky pod heslem „Nejsme pro socialismus s husí kůží“. A to ani nebyly známy všechny výroky nového šéfa z uzavřených stranických mítinků, kde Husák od ledna 1969 mluvil s rostoucí výhrůžnou agresivitou.

S „hochštaplery“ typu ekonoma Šika prý nemíní ztrácet čas diskusí. Zavede větší disciplínu, neboť „politický život vypadá, jako když se rozštěkají psi“. Z veřejného života podle něj zmizí několik stovek lidí, což bude „záchranné profylaktické opatření společnosti, a to velmi demokratické“. Názorně tuto očistu předvedl v květnu 1969: když na schůzi širšího vedení KSČ konstatoval František Kriegel, že okupovaná země se vrací do poměrů před pražským jarem, Husák přerušil jednání a na místě nařídil odhlasovat Krieglovo vyloučení nejen z vedení, ale rovnou i z celé KSČ.

A palte ostrými

Třebaže v té době ještě nikdo nemohl vědět jistě, že pochod k normalizačnímu bezčasí už je neodvratný, Husákovo zvolení byl nepochybný přelom. Po něm už projevů individuální statečnosti znatelně ubývalo.

Posledním dozvukem politických svobod se koncem dubna stala parlamentní interpelace, kterou vznesl akademik profesor Otto Wichterle. Slavný vynálezce byl tehdy čerstvě kooptován do parlamentu, a bez rozpaků si proto předvolal na kobereček obávaného českého ministra vnitra Grössera.

Oč šlo? Rozohněný ministr na stranickém mítinku v Trutnově předčasně vylíčil budoucí oficiální verzi událostí z roku 1968, podle níž Sověti zachránili zemi před pravicovým převratem. Na otázky profesora Wichterleho se vykrucoval, že své „improvizované vystoupení“ nemínil doslova. Poslanci ho vyzvali, aby příště „používal ve svých veřejných projevech jen přísně prověřených faktů a doložených závěrů“. Bylo to nadlouho naposledy, co český parlament zafungoval jako místo, kam lze přivolat ministry k pořádku.

Stále rychlejším tempem se teď vytrácela svoboda tisku. V květnu 1969 Černíkova vláda definitivně zakázala šest známých časopisů a v denících spustila masivní čistky. Na tři sta novinářů na znamení loajality vůči novému režimu podepsalo potupné sebekritické prohlášení „Slovo do vlastních řad“. Na obranu zakázaných časopisů se ozvala – z podnětu Václava Havla – už jen jedna z posledních bašt odporu, Svaz českých spisovatelů.

Husákův režim se začal chystat na první výročí srpnové invaze, v němž viděl svou zkoušku ohněm. K datu přistoupil jako k skutečné bitvě: celkem bylo nasazeno přes pět tisíc policistů, milicionářů a vojáků včetně 88 tanků (šlo o jediné bojové použití zdejších tanků po druhé světové válce). Do země nebyli vpuštěni zahraniční novináři.

Přes všechno odrazování zglajchšaltovaných médií se mladí Češi a Slováci vydali na své první střetnutí se „socialismem s husí kůží“. Hlavní demonstrace proběhly v Praze a Brně, menší také v Bratislavě, Liberci a Havířově. Na bití, slzný plyn a vodní děla odpovídali demonstranti házením kamenů, v Praze na Tylově náměstí vykolejili pět tramvají a postavili z nich barikádu. Při potlačování rebelie povolil Husák střelbu ostrými a skutečně na ni došlo.

V Praze byli zastřeleni František Kohout (17), Vladimír Kruba (18) a Bohumil Siřínek (13), v Brně Dana Muzikářová (18) a Stanislav Valehrach (28). Ve všech případech zřejmě stříleli příslušníci Lidových milicí, konkrétní vrahy se však po roce 1989 nepodařilo vypátrat. Dalších 33 demonstrantů bylo zraněno, z toho čtyři těžce. V pátek 22. srpna pokračovalo v protestech už jen Brno. O tři dny později Leonid Brežněv telefonicky gratuloval prezidentu Svobodovi k výtečnému zvládnutí situace. Husák podle něj „projevil rozhodnost a statečnost, která bude vysoce oceněna v historii“.

Poučení z krizového vývoje

Počátkem srpna 1969 před krvavou demonstrací vyzval Václav Havel dopisem Alexandra Dubčeka, aby ještě jednou veřejně vystoupil a jasně odmítl sovětskou okupaci. Krátkodobě by se tím nezískalo nic, připouštěl Havel, naopak by Dubček ztratil poslední funkce a režim by možná jeho vystoupení zneužil k dalším represím. „Lidé by však pochopili, že si lze vždycky zachovat své ideály a páteř; že lze čelit lži; že jsou hodnoty, za něž má smysl se bít; že ještě existují vůdci, jimž se dá věřit,“ argumentoval Havel.

Dubčekova symbolická tečka za pražským jarem však vypadala právě opačně. Jako předseda federálního parlamentu během srpnových demonstrací osobně podepsal mimořádná opatření, známá jako „pendrekový zákon“. Za občanskou neposlušnost začaly platit zvýšené sankce: účast na demonstraci mohli samosoudci ztrestat pokutami nebo vězením, provinilec se mohl rovnou připravit na ztrátu zaměstnání či studia. Na vlastní kůži tato opatření ihned pocítily tisíce perzekvovaných občanů.

Ani Dubček se svým posledním ponížením nezachránil. Na jaře 1970 byl definitivně odstraněn z veřejného života v rámci mohutných čistek v KSČ a ve státní správě. Rokem 1970 se otevírá normalizace v plné síle: z armády v rámci prověrek odchází 53 % důstojníků, ministr školství vydává pokyn, aby se u přijímacích zkoušek od nynějška přihlíželo k politickému smýšlení rodičů, ministr spravedlnosti Jan Němec (tentýž Němec, který rok předtím v parlamentu dělal zpravodaje ke smlouvě o pobytu okupačních vojsk) vybízí soudce k přísnějším trestům za politické činy a výslovně upozorňuje na 5000 volných míst za mřížemi.

Z komunistické strany bylo při čistkách, kde se před komisí kontroloval názor na okupaci a Husákův režim, vyloučeno 327 tisíc členů a dalších 147 tisíc odešlo samo (počet členů strany se tím snížil o 28 %). V prosinci 1970 KSČ vyhlašuje své Poučení z krizového vývoje, kde určuje závazný výklad předchozích událostí – platné po nekonečných jedenadvacet let.

Nikdo samozřejmě netuší, zda historická zkušenost z doby po okupaci bude někdy v budoucnu k užitku. Kdyby se však hledalo jedno „poučení z krizových let“, těžko najít lepší než to, které zaznělo v Havlově dopise Dubčekovi: „Žádná okamžitá politická prohra neopravňuje k totální historické skepsi, dokáží-li postižení svou prohru důstojně nést.“

Je to taková naše tradice

1. Proč československá společnost po srpnu 1968 tak snadno kapitulovala?
2. Získal jste z té doby nějakou zkušenost platnou i pro dnešek?

Pavel Rychetský
(tehdy asistent na právnické fakultě, dnes předseda Ústavního soudu)

1. Nejlepší odpověď na tuto otázku podal Milan Šimečka ve své vynikající knize Obnovení pořádku (doporučuji za povinnou četbu nejen pro studenty). Pouze tedy konstatuji, že prověrky probíhající od počátku roku 1970 – přelom podle mne nelze označit dubnem ani srpnem 1969 – měly záběr na všechny zaměstnané občany republiky a kromě evidentní ztráty zaměstnání i dopad na všechny jejich děti z hlediska přístupu ke vzdělání. Děti se staly rukojmími normalizačního režimu na řadu let.

2. Srpen 1968 mě definitivně utvrdil v přesvědčení, že komunistický režim je nenapravitelný a pokusy o jeho humanizaci nemají žádný smysl. Jediná přijatelná alternativa pro mě od té doby bylo jeho odstranění.

Ota Rambousek
(tehdy zakladatel K-231, dnes člen Konfederace politických vězňů)

1. Ale já jsem neměl žádné iluze, že to vydrží dlouho. Různé pozdější úvahy, jestli se mělo jít na Rusy opatrněji a tolik je nedráždit, mě proto moc nezajímaly: my v K-231 jsme věděli, že času je málo, a snažili se lidem sdělit, co jsou komunisti zač. Po invazi jsme hned v říjnu s manželkou odešli do emigrace.

2. Nic, co bych předtím nevěděl. Oni jsou Čížci takoví: pro něco se nadchnou, ale když je pak třeba vytrvat, většinou je to přestane bavit.

Jan Uhlíř
(tehdy dělník v ČKD, dnes předseda Odborového sdružení KOVO)

1. Je to už taková naše tradice. I ti, kteří byli proti okupaci, si rychle uvědomili, že proti ruskému medvědovi jsou bez šancí. Pro mě samotného bylo navíc depresivní, že se na nás vykašlal Západ.

2. Že má smysl se o něco pokoušet, i když šance se zdá nulová.

Bohdan Dvořák
(tehdy spoluzakladatel KAN, dnes místopředseda Transparency International)

1. Události od 21. srpna do podpisu moskevských protokolů – tedy totální krach dělnicko-rolnické vlády, viditelná morální převaha okupovaného národa nad bezradnými okupanty – vytvořily ve společnosti pocit, že jsme nezvratnými morálními vítězi a že je jen otázkou času, kdy se vypořádáme s kolaboranty a sfoukneme to s Rusy po švejkovsku, tak jako kdysi okupaci. Kroky nastupující normalizace byly omlouvány faktem, že Dubček zůstává stále ještě prvním tajemníkem ÚV KSČ a že jistě ví, co se musí dělat a jak v nastalé situaci manévrovat. Myslím si, že společnost tehdy nerezignovala ani rychle, ani snadno; naopak – ten dlouhý rok, který skončil až krvavými demonstracemi při prvním výročí okupace, byl permanentním soubojem nastupující moci a odcházející mravnosti. V tom souboji ale chyběly – nebo byly odstraněny – skutečné osobnosti, jejichž velikost by odpovídala váze jejich tehdejšího rozhodování. Je těžké posoudit, jakou roli v tom sehrála historická zkušenost národa s mnichovskou kapitulací a z února 1948. Bohumil Hrabal to tehdy vystihl přirovnáním demokracie k salámu, jehož konec, ač salám již téměř sněden, visí sice pořád na rysce, ale jen proto, že zloděj trvale popouští provázek, takže nakonec už nám zbyl z té sežrané demokracie jen ten dlouhatánský provázek.

2. Za prvé, že ustupovat násilí a mlčet ke lži a nespravedlnosti je nepřípustné od samého počátku – i tehdy, kdy ještě nejde o život; až o něj skutečně půjde, bude naše rozhodování ještě mnohem těžší. A za druhé: Národ potřebuje ke své exi-stenci minimálně jednu generaci lidí, kteří budou mít možnost vyrůstat svobodně a již budou skutečnými osobnostmi, až přijde jejich čas.

Petr Uhl
(tehdy zakladatel Hnutí revoluční mládeže, dnes komentátor deníku Právo)

1. Československá společnost kapitulovala, i když ne tak rychle jako maďarská v roce 1956. Ale rozhodně snadněji než polská v letech 1956 a 1981, která vlastně nekapitulovala nikdy. Snadnost a rychlost kapitulace vždy záleží na institucích, které si demokratizační hnutí vytvoří nebo které si uzpůsobí. V ČSSR se toho povedlo málo – studentské hnutí se posrpnovému režimu podařilo postupně pacifikovat, zcela byly udušeny zárodky nezávislých politických seskupení (KAN, K 231, obnovená sociální demokracie). Nejdéle, vlastně až do roku 1970, se udržela nezávislá síť odborů (neposlušná část ROH), profesionální svazy umělecké a rady pracujících, pokud vůbec vznikly. Ale všimněme si, policejní a soudní represe – a to ještě v míře poměrně malé – postihuje čs. společnost až v roce 1970 a později, do srpna 1969 nebyla vůbec, a dokonce i toho roku jen ojedinělá.

2. Nebyl jsem sice členem KSČ, ale stalinismus se podepsal i na mém myšlení 60. let. „Prodloužený“ obrodný proces – pro mne trval až do 15. prosince 1969, kdy jsem byl na čtyři roky uvězněn – ze mne udělal přesvědčeného stoupence politické plurality názorové i institucionální a naučil mě určité toleranci. Politický kvas let 1968–69 i následující věznění mi ukázaly potřebu ochrany lidských práv. To jsme potom rozvíjeli v Chartě 77, kterou považuji za předzvěst listopadové revoluce a dalšího demokratického vývoje.