Můj život s StB

„Zavazuji se dobrovolně spolupracovat s federální československou kontrarozvědkou a odpovědně plnit všechny úkoly, které mně budou v zájmu obrany Československé socialistické republiky uloženy.“ Tiskopis s touto či podobnou větou podepsalo v kancelářích Státní bezpečnosti během čtyřiceti let komunistické diktatury celkem asi sedmdesát tisíc agentů. Podle nového zákona máme právo znát nejen jejich jména, ale také písemné záznamy, které o svých konfidentech a jejich práci politická policie vedla. K čemu je to dobré? Osudy lidí, kteří se zlomili, umožňují pochopit zrůdnost komunistického režimu lépe než osudy hrdinů. A dvojnásob to platí o těch, které tajná policie zverbovala přímo v srdci opozice. Tady jsou tři takové příběhy: herec Marek Šimon, básník Egon Bondy a písničkář Jim Čert.

Co řeknou spisy

Nahlédnout do temného světa donašečů politické policie není snadné ani třináct let potom, co se tato instituce zhroutila spolu s komunistickým režimem. Každý občan má sice od minulého roku právo žádat na vnitru o spis jakéhokoli estébáckého konfidenta, musí se však připravit na měsíce i roky čekání. „Na vyřizování máme pět lidí a žádostí jsou desetitisíce,“ vysvětluje prodlení zástupce šéfa archivní a spisové služby na vnitru Pavel Brunhofer. Ale i šťastlivec, na kterého přijde řada, se dost pravděpodobně dočká jen stručného sdělení: požadované záznamy byly skartovány. Poslední šéf Státní…