Každý přepisoval, co měl k dispozici

Po přečtení článku Viktora Šlajchrta Samizdat ve svatostánku (Respekt č. 25/2002) jsem chvíli měla pocit, že jsem snad v Národním muzeu navštívila jinou výstavu než on. Možná se prostě jinak dívám na samizdat, protože jsem se jeho výroby a rozšiřování účastnila a neumím se na něj tedy podívat „zvenčí“, ale hodnocení samizdatu jako jevu mohu protentokrát ponechat stranou.

Ukázat to podstatné

Především výstava nezaujímá jeden sál, jak by čtenář mohl ze Šlajchrtova článku usoudit, nýbrž sálů několik. Podstatnější ovšem je, že výstava nemá žádnou „českou část“ - není členěna podle jazyka, ale tematicky, a české exponáty jsou zařazeny vždy ve stejných vitrínách se samizdatovými díly z jiných východoevropských států. Šlajchrtovo konstatování, že „české zastoupení působí dosti ploše“ je odůvodněno tak nesmyslně, že nemůže obstát. „Vedle výjimek, k jakým patří Jan Zahradníček nebo Egon Bondy, jsou zde představeni hlavně ostřílení autoři z řad osmašedesátníků,“ píše Šlajchrt. To ale není pravda a takoví autoři jako Václav Černý, Václav Havel, Bohumil Hrabal, Milan Knížák, Jiří Kuběna, Jáchym Topol nebo mnozí další by jistě proti označení za „osmašedesátníky“ protestovali. Díla „ne-osmašedesátníků“ ve skutečnosti nepředstavují výjimky, nýbrž většinu českých a slovenských výstavních exponátů. Pořadatelé výstavy se však podobnými hledisky neřídili: hledali, co bylo pro samizdat sedmdesátých…